O džinovi z lahve a nenávisti v ulicích

Je to vždycky lákavé, poslat lidi do ulic. Opřít se o sílu nespokojených, jejichž zástupci nezískali mandát k vládnutí. Vyzvat je, aby protestovali, demonstrovali, přesvědčovali a aktivně se zapojili do boje. 

Tak začínaly všechny revoluce, včetně té husitské a francouzské.

Charismatický vůdce, mírně hypnotizovaný dav slyšící na jednoduchá hesla, často sklouzávající k polopravdám a nenávisti. Dav přesvědčený o své pravdě. Jedinci, nespokojení se stávající společenskou situací, se v jeho středu utvrdí, že podobně smýšlejících je mnoho. Že pravda je na jejich straně. A že je třeba vzít si ji třeba i násilím.

Od tohoto přesvědčení je jen krok k pouličním šarvátkám. Erich Maria Remarque nechal svého „posledního romantika“ Lenze ze Tří kamarádů zemřít po jedné pouliční bojůvce mezi nacisty a komunisty. Od nevole a zášti k oponentům se lehce přejde k minutám nenávisti, které geniálně popsal Orwell v 1984. Důležité je mít společného nepřítele, nějakého Goldsteina, do něhož dav svou zlobu projektuje. Povinná „cvičení v nenávisti“ jsou pro mnohé způsobem, jak vybít nahromaděnou frustraci. Pískot. Řev. Výkřiky: „Hanba! Zrádce a odpadlík! Měl by viset! Kamenuj, ukřižuj!“

Na těchto emocích stavěl nacismus, když vzbuzoval v árijcích nenávist k Židům. Stalin na nich založil procesy, které aplikoval Gottwald po komunistickém puči u nás. Zrádci a kolaboranti, mnozí neprávem, byli pranýřováni už v roce 1945, po roce 1948 však začala další vlna a nesla se celými padesátými lety. Popraveno 200 osob, další zemřeli při přechodu hranic. 200 000 nepřizpůsobivých v lágrech. Vinohradské divadlo tenkrát s výjimkou dvou osob vyžadovalo pro Jiřinu Štěpničkovou, která byla s malým synem vlákána do léčky při přechodu hranic, nejpřísnější potrestání. Kdo neodsoudil zrádce, mohl se sám stát zrádcem. Davová psychóza a komunisty vyvolaný „džin ulice“ diktovali, co je správné. Mnozí se nepoddali a skončili v lágrech jako spisovatel Karel Pecka, Václav Renč, Jan Zahradníček, Jiří Stránský a další, nebo se stali „prašivými koťaty české literatury“ jako Josef Škvorecký.

Mahátmá Gándhí, který díky filmu Richarda Attenborougha ovlivnil i generaci z roku 1989, věděl, jak je džin ulice nebezpečný. Kdykoli se za jeho života Indové utrhli ze řetězu, zbrzdil akce občanské neposlušnosti a nabádal souvěrce k sebereflexi.  Měli bychom se od něj učit.  I naše společnost je v relativně stabilním demokratickém systému rozdělená a stále více občanů skanduje nenávistná hesla, píská a řve na názorové oponenty. Byl vypuštěn „džin ulice“ a každý z politických vůdců by si měl uvědomit, jak snadno se ta obluda může obrátit proti němu. I proti principům demokracie, kterou si jistě většina z nás přeje zachovat.

Psáno pro MF Dnes, 28. 11. 2019