„Mami, Julinka mi píše, že už nejsem její nejlepší kámoška,“ stěžuje si moje dcera plačtivě. Derou se mi slzy do očí. Jako Týnce. Tuhle „Instituci“ jsem přece v mládí stokrát obrečela. A teď se kvůli ní bude trápit moje beruška.
„Podívej, mami,“ křičí Týnka zoufale a vztekle kope do nohy od stolu. „Podívej, co mám v mailu! Jula mě vyndala z přátel na facebooku!“
„Proč tě vyndala?“
Začíná to obvykle ve školce. Zuzanka se přátelí s Helenkou. Sousední postýlky. Sousední židličky. Pak první třída. Střední škola. Společné mejdany na koleji. Svatby, křtiny, oslavy narozenin. Moře a hory. Někdy jim to vydrží až do důchodu. Zuzankám a Helenkám. Kristýnkám a Julinkám…
„Jak to mám vědět? Tak jsem si ji blokla! A podívej, co mi píše po tom bloknutí! Je to normální?“
Hledím do monitoru. Holčičí písemná konverzace. Ta Týnina s obrázkem nějaké seriálové příšery. Julina s fotkou roztomilého psa.
„Moje nejlepší kmoška už NEJSI, NEJSI, NEJSI, NEJSI, NEJSI.… „
„Co jí mám napsat?“ ječí Týna rozzuřeně. „Když sem jí nic neprovedla! Vůbec to nechápu!“
„Tak NEJSEM, NEJSEM, NEJSEM…můžu tě navštívit?“ navrhuji smířlivě.
„To ne! Bude si myslet, že dolejzám!“
„Zeptej se jí, proč se na tebe zlobí.“
„ Ona mi to neprozradí!“
„Tak jí nepiš nic.“
„Ale já chci vědět, proč mě z těch přátel vyndala!“
Cítím těžkou bezradnost. Tahle situace nemá řešení. Když Týna ustoupí, Jula může přitlačit. Když přitlačí, Jula nemusí stoupit. Jak mohu vědět, co se mezi nimi stalo. Jaká okolnost nahlodala křehké pouto náctiletého přátelství…
Týna vztekle buší do klávesnice a vrčí. Pak čeká na odpověď. Pak si ji čte. Pak zaječí a počítač vypne. Popadne Janu Eyrovou a ve dveřích do svého pokoje zasyčí:
„Už nikdy nebudu věřit nejlepší kámošce. Teď je z ní největší nepřítel! Život je hrozně nespravedlivej!“
Přemýšlím, jakým moudrem uklidnit svou ukřivděnou holčičku. Jakou náplastí zalepit její odřenou duši…
Začalo to ve škole, protože do školky jsem nechodila. Posadili mě vedle Ofélie. Spolu jsme se učily číst a psát, spolu si hrály na Vinnetoua. Pak si Ofélie sedla vedle Hermíny, která byla hezká a pitomá. Ofélie mi řekla, že už nejsem její nejlepší kámoška. Brečela jsem dva měsíce.
V pubertě jsem se kamarádila s Danielou. Spolu jsme se přihlásily do vodáckého oddílu. Spolu se zamilovaly. Pak mě On pozval do kina a Daniela se mnou přestala mluvit. Brečela jsem jen měsíc. Ráda totiž chodím do kina.
Na gymplu jsem potkala Sáru a Irenu. Na horách jsme spolu bydlely v jednom pokoji. Po návratu jsem brečela jen týden. Od té doby nenávidím třílůžkové pokoje a tříčlenné dámské jízdy. Vždycky to projedu.
Potom vysoká, Klára a mejdany. Žofinka z prázdnin. Eliška z divadla. Tolik nejlepších kamarádek. Tolik nadějí. Tolik slz vyřvaných do polštáře.
Být nejlepší kámoškou je závazek. Ten vyžaduje odpovědnost. Přináší exkluzivitu. V případě hořkého konce pak pocit nejčernějšího zoufalství…
Po hodině se dveře Týnina pokoje otevírají.
„Jdu ven,“ zasyčí moje dcera pateticky. „Kdyby volala, řekni, že jsem šla s Bárou na náměstí. Že na tu mou oslavu chodit nemusí! Ať si trhne nohou a kamarádí se s tou obludou tlustou!“
„S kým?"
"Se Sabrinkou! Co s ní teď chodí na tanečky!“
Týna mizí a mě se zmocňuje pocit úlevy. Možná nebude plakat do polštáře. Možná se s tou zrádnou institucí vypořádá zdatněji než já!
Zvoní telefon. Nasazuji tón starostlivé matky, ale na druhém konci se ozve Diana.
„Mám depresi! Okamžitě mi řekni něco nadějného!“
„Moje dcera nemluví se svou nejlepší kamarádkou. Nebudou spolu slavit narozeniny.“
„Neslavím narozeniny,“ pronese Diana pohřebním hlasem. „Ani Vánoce ani 17. listopad.“
Taky k moři se mnou nejezdí. Ale když zuřím, bere mě vážně. Pozorně naslouchám. Konejším. Zítra budu volat já a křičet, že svět je žumpa a já hovnocuc.
K večeři se vrací Týna. Pokládá mobil vedle talíře a nervózně hypnotizuje displej. Sonduje, jestli Jula nevolala. Pak se vrhá k počítači.
„Mami, podívej. Jula mi poslala smajlíka ve tvaru srdíčka. Že je krásnej!“
Tupě zírám na růžovou příšerku s rozšklebeným zubatým úsměvem. Já bych se jí lekla.
Ale Týna se tváří nadšeně a hned Jule odesílá další příšerku, tentokrát světlomodrou. Pak spokojeně vypne počítač a jde psát úkol. Tváří se jako ti smajlíci. Má zase svojí kámošku. Svojí nejlepší kámošku. Možná spolu půjdou na střední. Budou společně pařit na mejdanech, slavit svatby a křtiny, jezdit k moři a na hory. Možná jim to vydrží až do důchodu.
Moc bych jim to přála. Kámoškám.
