Spory o to, zda se máme více věnovat národním zájmům, nebo se otevírat světu, nejsou nové a stejně jako budily vášně před sto padesáti lety, i dnes zbytečně rozdělují společnost. Mnohdy jen kvůli nepochopení pojmů a souvislostí.
Za mého mládí to byla jedna z nejděsivějších maturitních otázek – vyjmenovat mediální spory dvou nesmiřitelných literárních táborů, charakterizovat vlastenecké ódy Svatopluka Čecha, především Slavii, symbolicky zobrazující plavbu slovanských národů, a vyjmenovat alespoň deset sbírek Jaroslava Vrchlického a Josefa Václava Sládka, kteří sice překládali Shakespeara, Danta a Rostanda a chtěli se otevírat světu, ale češtináře na střední i na FF UK většinou zajímal jen český rybníček. Teprve když jsem toto období sama probírala se studenty a ptala se, zda preferují světovou, či českou literaturu, došlo mi, jak zásadní byl ten spor i jeho zjednodušení.
Národní státy patří podle mnohých historiků, politologů a novinářů na smetiště dějin. Ve 20. století prý neobstály, podporovaly nezdravé nacionalistické tendence, na jejich základech vznikly nacistické a fašistické diktatury. Budoucnost patří nadnárodním celkům a územním jednotkám. Oponují jim obhájci národních států a často konkrétní politici, kteří se opírají o hlasy ve volbách.
Navenek se zdá, že budoucnosti patří otevřenost, stírání hranic a boření starých pořádků, stejně jako jí měly patřit vize našich jazykově vybavených lumírovců. Jenže 20. století zná i totality komunistické a internacionální, které byly stejně populární jako totalita národně socialistická. A paradoxně v obou typech totalit byli nejvíce biti ti, kteří se opírali nikoli o nacionální a ideologické zájmy své říše, ale světové a evropské kořeny vzdělanosti – náboženství, literaturu a historii. Což nám předvedl i náš reálný socialismus.
Ten skomírající systém nás naučil víc užitečných věcí. Třeba nevěřit revolučním změnám, které překotně mění staré pořádky. Frázím, které ztrácejí svůj význam. Také jasně ukázal, že spravuje-li jakýkoli celek anonymní úřednický aparát ze vzdáleného centra, chřadne morálka i řád a chátrá majetek.
Národní státy možná jednou ztratí svůj význam, ale zatím fungují a v krizi se jako správní celky osvědčily. A intelektuálové, toužící po změně světového řádu, by se v duchu dobrých evropských tradic měli zaměřit především na revoluci hlav a srdcí, nikoli na revoluci společenskou. Na šíření a ochranu toho nejlepšího, co nám světová kultura přinesla. Protože literatura, historie, hudba, film, filosofie a náboženství spojují lidi mnohem více než umělé politické celky a ideologie. A otevřené hranice ještě automaticky nezaručují otevřenost myšlenkám a příběhům, na nichž byl náš svět vystavěn.
Psáno pro MF DNES, 27. 5. 2020
