Tento týden oficiálně opustím střední školství. Možná načas, možná natrvalo. Učila jsem od roku 1990 a s výjimkou desetileté mateřské a covidové pauzy jsem téměř každý rok do nějaké školy „chodila“. Letos mi došla motivace.
V posledních letech jsem neměla plné úvazky, jen dvoutřetinové, protože mám i jiné pracovní a rodinné povinnosti, slepé pravé oko a hodlám se dožít starobního důchodu.
Učit plný úvazek češtiny (na gymnáziu tak pět tříd, na odborné škole i sedm) je rumařina pro zdravé jedince. Každý týden musíte s každou třídou něco napsat (diktát, test, sloh), aby neupadla morálka. K tomu přidejte opravování domácích slohů, četbu knih, které jste zapomněli, přípravy na hodinu, přípravy classroomu (internetová učebna, na niž dává učitel materiály, úkoly, texty k četbě, odkazy, cvičné testy či otázky k maturitním rozborům), konzultace a individuální zkoušení...
Můj poslední plat byl 30 700 za 17 hodin PPČ (plný úvazek je 21 hodin). Byla to chudší škola, ale dost mě zaměstnala (někde bylo ve třídách přes třicet studentů). V té předešlé jsem měla exkluzivně 30 000 za 2/3 úvazku (14 hodin), protože jsem v lednu přebírala třídu zoufalých maturantů, kteří měli v literatuře nejméně roční skluz. V prvním případě jsem byla s platem spokojená, v druhém jsem ho akceptovala. Kvůli mzdám ze školství neodcházím.
Důvody svého odchodu jsem rozčlenila na tři okruhy:
1. ČEŠTINÁŘSKÉ
Státní maturita vtrhla do škol v roce 2011 a podoba češtiny postupně drasticky ovlivnila (ne) znalost moderní literatury i historie. Učitelské protesty přinesly ovoce – maturitní testy jsou těžší, ale zbavené zbytečných pojmů a teorie, ministr Plaga vrátil slohy do rukou učitelů. Vrátil i ústní zkoušky, ale ponechal seznamy četby, z nichž si studenti vybírají 20, někde už 30 děl.
Stalo se přesně to, co jsme na počátku SM předpovídali – mnohé školy si v průběhu let zavedly téměř neměnné seznamy „povinné četby“, studenti se vrčí rozbory z internetu. Náhodně si vybírají svých dvacet nejtenčích knih, nepotřebují literární historii a moderní dějiny, nemusí srovnávat různá literární díla, jsou náchylnější věřit různým ideologiím a kolektivně blbnou.
Učitel, který chce zaběhnutý systém narušit, často narazí. Školní seznam četby schvalují ředitelé, ti potřebují mít s maturitním cirkusem co nejméně práce. Ze seznamů zmizeli křesťanští i židovští autoři, političtí vězni i ženské autorky. Téměř celá moderní literatura. A mě přestalo bavit rozebírat stále dokola Petra a Lucii, Krysaře a Válku s mloky.
2. OBECNĚ UČITELSKÉ
V devadesátkách jsme kupovali knihy, četli a učili to, co se dříve učit nesmělo. Na počátku tisíciletí přišel frontální útok nových metod, forma začínala být pomalu a nenápadně důležitější než obsah. Tomu nahrávaly i reformy shora, které šly často proti sobě.
Přidejme inkluzi, invazi asistentů, protože učitel není třicetihlavý mutant, který obhospodařuje každého žáka samostatně, nepružné fakulty (z nichž většina dodnes neučí budoucí češtináře moderní světovou literaturu či tvořivé psaní), udřenou masu učitelů, kteří se snaží vyhovět nárokům moderní pedagogiky a didaktiky, bandu expertů, která učitele ostřeluje zprava zleva, nespokojené rodiče, často politicky angažované ředitele a úředníky, které zajímají hlavně lejstra. To je aktuální stav českého školství.
A teď tu máme vládu učitelů a profesorů, jejíž prioritou mělo být školství. Vládu, která místo aby s učiteli komunikovala, vypouští na veřejnost výroky, jež mají veřejnost proti učitelům popudit. Vládní většina v parlamentu odhlasovala zákon, podle něhož učitel od nového roku nesmí používat metody, které neschválí ředitel. A nový ministr školství, vysokoškolský učitel, snižuje počty hodin ve školách (PH maxy), čímž útočí na všechny výdobytky moderní pedagogiky, tandemy, dělené hodiny, kdy se udělalo nejvíc práce, praktickou výuku i ty inkluzí přidělené asistenty.
3. POLITICKÉ
Tady asi nejvíc zafungoval fakt, že premiér Petr Fiala svěřil školství hnutí STAN, z něhož pochází i aktivistický ministr vnitra Rakušan. Když se ministr Balaš nechal slyšet, že učitel, který nerozezná dezinformaci, nemá ve škole co dělat, zablikalo mi v hlavě rudé světýlko. Už v devadesátkách jsem si říkala, jak je dobře, že to roce 89 prasklo, protože bych jako učitelka nikdy nemohla papouškovat oficiální ideologii.
Jistě, politika do škol nepatří, přesto chodí do škol osobnosti, jež se chovají neeticky a urážejí své politické konkurenty. A pak se vynoří kauza učitelky, která možná říká bludy, možná si zaslouží výpověď, ale honit ji po soudech jen proto, že ji udaly děti prominentních občanů, považuji za nemravnost.
Vybízet kohokoli, aby práskal na svého spoluobčana a odhaloval dezinformace, považuji za nemravnost. Nutit učitele, aby mysleli jednotně, považuji za nemravnost. Vytvářet atmosféru, v níž se lidé bojí říkat vlastní názor, považuji za nemravnost.
A pod nemravnou vládou učit nechci.
27. 11. budu myslet na všechny své stávkující kolegy.
