Včera jsme se s přítelkyní pohádaly o chlapa! Může za to výstava Po stopách Karla Maye, kvůli které jsem se zase jednou svěřila se svou láskou. A víte, co mi na to ta potvora řekla? „Vinnetoua si vemu já!“ Tak to teda ne!
Řítím se prérií, vlasy mi vlají ve větru, pode mnou věrný Ilči, vedle mě Hatátitlá a na něm můj bílý bratr, který právě přijel odněkud z Afriky.
„Uff, uff,“ zastavuji Ilčiho, „vidí Šarlí stopy čtyř koní, které vedou tam do toho houští?“
Můj bílý bratr tiše přikývne a posunkem dá pokyn, že se k houští přiblíží zleva. Sesedám s koně a opatrně se plížím z pravé strany. Čtyři muži u ohně opékají zbytky medvědí kýty a pijí ohnivou vodu. Jednoho z nich poznávám. Santer, je to Santer, vrah Nšo-či a Inču-čuny! Tentokrát nám nesmí uiknout!
Moje dětské sny. Byla jsem Vinnetou a ani jasné vyjádření mých rodičů (Ježíšek nenosí dárky a Vinnetoua si vymyslel jeden spisovatel) nemohlo zviklat mou identitu. Táta byl Old Shatterhand, máma Ribanna, babička Nšo-či a děda Inču-čuna. Tak to u nás doma chodilo.
Později jsem chtěla udělat Old Shatterhanda z mladší sestry, ale neprošla přísnou prověrkou. Na řadu přišly kamarádky. S tou jednou nám to vydrželo do třinácti a teprve když se na zdi v Limešově objevil nápis: „Tereza a Žofie jsou teplý,“ nechaly jsme toho. Přesněji, Žofie přestala říkat své skládačce Hatátilo a mně „můj bratře“. Já jsem ještě dlouho nevěděla, co ten nápis znamená.
Současně s mou náčelnickou identitou se ovšem rozvíjel jiný můj sen, moje věčná touha stát se Vinnetouovou squaw. Ta mě vlastně dodnes neopustila.
Minulý týden jsem se svou sekundou navštívila výstavu Po stopách Karla Maye v Náprstkově muzeu. Z reproduktorů zní: “Tam v horách pod strží…“, ze stěn na vás hledí Burianovy ilustrace, ve skleněných vitrinách stojí Pierre Brice a Lex Barker v životní velikosti. Hned na začátku si můžete udělat pořádek v indiánských kmenech, srovnat si všechny „Oldy“ (Surehand, Firehand, Wabble…) a projít Mayův životopis. Následují informace o dalších postavách, „přátelích a spolubojovnících“ i „lotrech a nepřátelích“. Nechybí ani menší Nšo-či, staré známé fotografie z filmů a sugestivní záběry Plitvických jezer.
Návrat do dětství. Vzrušeně jsem pokřikovala na pobavené studenty, ať si nepletou Sama Hawkinse s Hooble Frankem, zkoušela je z životopisu Ribanny a Tehuy Benderové, v poslední chvíli si vzpomněla, kdo zabil Vinnetoua („Ko-itse, dolů s tebou“), rozčílila se, že tak podstatné jméno na panelech chybí, a personál šokovaně zíral. Zjevně netušili, že vyprávím o vlastní rodině.
A ještě pár slov pro Tebe, milý Vinnetou. Vždycky jsi byl a budeš nejlepší. Jediný. Od té doby, kdy jsem Tě poprvé viděla přijíždět prérií a seznámila se s Tvou sestrou Nšo-či („V řeči bledých tváří to znamená Krásný den.“), kdy jsem si poprvé přečetla, jak se znovu a znovu setkáváš se svým bratrem („Můj bratr Šarlí přišel a je to, jakoby se květina napila ranní rosy.“), jak pomáháš potřebným a pronásleduješ zločince, kdy jsem spolu s Tebou posté umírala pod horou Hancock („Ještě před chvílí tu bylo slunce a bylo tu jasno. Teď se však smívá, přichází tma a bude noc. Jdi a zaplaš ji Šarlí. Můžeš…?“) – Tě miluju!
A žádná moje kamarádka si na Tebe nebude dělat nárok! Žádná! Doufám, že jsem se vyjádřila dost jasně, Danajko!
PS: Autor obrazu u perexu je M. Pospíšil, na blogu mám Z. Buriana.
