"Víš, že si bereš Turka?" zeptal se mě před osmi lety, v předvečer naší svatby, nejlepší kamarád mého muže. Vytřeštila jsem na něj oči a přemýšlela, zda se Kapitán tajně nemodlí k Alláhovi, když se bereme v katolickém kostele.
"Jako klid, já jsem z něj udělal katolíka, on byl první nepokřtěný dítě ve vesnici." odfrkl kamarád Petr. "Ale rodina jeho táty přišla odněkud z Rumunska a ženský z celý rodiny prý kdysi znásilnili turecký nájezdníci. A na Kapitána když to přijde, seká kolem sebe hlava nehlava, ani nepotřebuje šavli."
"Tchyně je taky Turkyně?"
"Ale kde, ti jsou ze Slezska. Ty máš taky jižní předky, oba máte něco z Izraelitů, u vás bude veselo.
"Jo, to bude," povzdechla jsem si smutně. A naskočila mi jedna čerstvá vzpomínka.
Nějak jsme se s Kapitánem nepohodli. Už nevím proč jsem na něj hodinu ječela, každopádně jsem jistě měla důvod. Kapitán chvíli stál jako zaražený do země, potom s zmocnil mého nového škopku na prádlo a začal s ním třískat o stůl.
Když kolem něj začaly létat bílé plastové střepy, vklouzla jsem dveřmi do vedlejšího pokoje, zabouchla je a zařvala, ať za mnou v žádném případě nechodí.
Nechtěla jsem dopadnout jako ten škopek.
V tu chvíli otevřela dveře od kuchyně moje dcera Týna. Uviděla Kapitána, jak cupuje škopek, a nevěřícně se zeptala, jestli je v pořádku.
"Já nikomu nic nedělám," bublal Kapitán a dál devastoval bílý plast. "Jenom tomu škopku!"
No, vzala jsem si ho. V katolickém kostele. Netušila jsem, tenkrát, že podobně jako škopek dopadne časem i několik kusů nábytku včetně modré židle, kterou jsem tři dny lakovala.
Kdykoli na něj přijde šavlový tanec, jdu mu z cesty. Prát se s rozjetou lokomotivou je holé šílenství.
Dělají to v našem okolí všichni rozumní lidé.
Jednou ve vzteku sám odvlekl stěžeň, který normálně nosí čtyři dospělí chlapi.
Jednou se po jeho plácnutí rozletěla těžká dubová skříň.
Jednou mě málem zabil, když jsem ho nečekaně probudila ze spánku.
"Jo, to on dělá," potvrdil mi Petr, kterému jsem s modřinou na oku volala odněkud z jihu. "Nikdy ho prudce nebuď, už to takhle schytalo několik lidí včetně mě."
Znají se od šestnácti. Byli postrachem intru pro zrakově postižené (vyloučili je kvůli devatenácti přestupkům), před revolucí utekli do Kanady, aby je StB nepožrala.
Když se však pídím po podrobnostech, jsou skoupí na slovo.
"Měli nás v hledáčku," říkají oba. "Kdybychom nezdrhli, možná by nás i zavřeli."
Petr před emigrací studoval zahraniční obchod. Tvrdí, že mu dýchali za krk od prvního semestru, odmítal jim cokoli podepsat. Odjeli se na Kubu "jako" oženit a vystoupili v Torontu.
Po revoluci se vrátili, postavili desetimetrovou loď a několik domů včetně dvou svých, zasazených do ostré stráně nad velkou vodní hladinou.
"Víš, že si bereš Turka," zeptal se mě Petr, který po našem seznámení poctivě projel můj blog i životopis, než mi dovolil vzít si Kapitána. Pak teprve pronesl verdikt:
"No, vy jste oba těžký váhy, vy se maximálně pobijete navzájem."
Po osmi letech ještě oba žijeme. Italské manželství je samozřejmě náš denní chléb.
Dům je nejvýše položený ve vesnici a téměř na samotě. Pokud jde správný vítr, slyší můj jekot a Kapitánovo hromování jen andělé na oblacích.
Škopky každé jaro dokupuji...
