Náš Kapitán má narozeniny. Proto mu na blog pověsím několik zápisů z Lodního deníku. Letos jsme obeplouvali východní část Sardinie. Mořská panna přezimuje ve Fumicinu u Říma. Nejdříve jsme ji museli pořádně uklidit...
2. červenec - Kapitán: Rituální očista
Tereza si už včera prohlédla Mořskou pannu, pokrčila nos, očichala plísně, vyházela z ní všechny předměty, které hodlala vydrbat a polít vodou, pak se osprchovala a zalezla do stanu se slovy:
„Snad se mi ta bronchitida do rána vyléčí. Zatím pracujte beze mě.“
Večer bronchitidu poléčila červeným vínem a s chrchláním se zabalila do tří spacáků. Petr, zvyklý na tvrdé klima v horách a svou pracovitou, submisivní ženu, jen nevěřícně kroutil hlavou.
„Zítra začne běsnit, nemusíš se bát. Předvede ti rituální očistu celé lodi a veškerého příslušenství. Třikrát všechno omyje, rozhodí na slunce, mě možná namočí do sava. Naštěstí ho máme málo, ale to jí neříkej.“
Ráno Tereza vstala v pracovní náladě. Třikrát zakašlala, usoudila, že bronchitidu přeléčilo italské klima, snědla tři tatranky, vypila dva hrnky kafe, navlékla jedny ze svých pracovních šatů a žluté gumové rukavice a vrhla se i se svými škopky do lodi.
Mořská panna se zhluboka nadechla a poslušně se podrobila nezbytné proceduře. Tereza myje důkladně. Každou plochu omyje nejdříve savem, potom saponátem a nakonec čistou vodou. V některých případech i dvakrát.
„Nemohla bys to, miláčku, mýt trochu méně důkladně,“ snažím se trochu krotit její vášně. „Té práce je opravdu hodně.“
„Zmiz,“ zasyčí na mě zvnitřku jedné z postelí, kde v jakési podivné poloze omývá dřevěný strop. „Zmiz a nech mě tu loď pořádně uklidit. Já nebudu žít dva měsíce mezi plísněma a špínou. Já mám prázdniny jenom jedny.“
Raději vyklízím pole. Když je Tereza v ráži a pustí se do svých pohanských rituálů, je lepší jí nepřekážet.
Odpoledne přijíždí Jáchym s Elou. Mají připravený stan a nevěřícně sledují Terezu, která neustále přibíhá z lodi pro další a další kanystry s čistou vodou.
„Máma chce tu loď rozmočit?“ ptá se Chum nevinně a s pochopením se na mě culí. Ela se tváří trošku vyděšeně, ale hrdinně se přizpůsobuje polním podmínkám Jacopovy loděnice (jeden velmi sešlý záchod a sprcha s podivným černým korytem, dřez na umývání nádobí přímo u Tibery a jídelní stůl, obložený hromadami naších věcí).
„Přece znáš máminy rituály. Všechno třikrát omýt, textilie vyprat nebo alespoň namočit. Obrovská proti špíně! Všechny bakterie se leknou a utečou.“
Večer je každá plocha i ploška na Mořské panně vydrbaná a Tereza sotva plete nožičkama.
„Zítra lakuju,“ prohlásí zlověstně. „Připrav mi laky a štětce a nesnaž se mě zastavit.“
„Barvy a štětce,“ dodávám smírně.
„Barvy jsou na zeď, dřevo já lakuju,“ odsekne Tereza „Ty si barvi, já budu lakovat. A nesnaž se mi to nějak zarazit. Ta žlutá musí pryč.“
Mořská panna má skutečně poněkud omšelý vnitřek. Naposledy jsme ji zevnitř renovovali před šesti lety. Tereza je alergická na jasně žlutou barvu, jíž jsme natřeli část vnitřních prostor.
„Všichni se raději držte daleko od lodi, jinak vás zalakuje,“ říkám šeptem všem zúčastněným. Jáchym s Elou se chystají do Říma, Petr na mě poněkud nechápavě hledí.
Ta žlutá musí pryč.
Čeká nás další den Terezina běsnění.
