Dnes se budu věnovat dílům, ve kterých mnohdy nenajdeme přímo paralelu ke Kristovu životu, jen určitý náznak či motiv z evangelií. Jedno mají tyto obrazy společné – jasně pojmenovávají dobro a zlo.
Nejsou to ovšem barvotiskové pouťové obrázky, nepředkládají nám černobílé hrdiny. Stejně jako evangelia jednoznačně neodsuzují Piláta a nechávají Petra třikrát zapřít svého učitele, i velká literární díla, v nichž najdeme biblické motivy, nechávají dost prostoru i pochopení pro jednotlivé postavy.
Victor Hugo: Bídníci (Ubožáci)
Život a skutky Jeana Valjeana jsou dostatečně známy z několika filmových a seriálových adaptací (pozor, americká vereze L. Neesonem a J. Rushem má poněkud zdeformovaný konec), včetně nedávné muzikálové verze. Nic proti jejich zhlédnutí (pro mě osobně zůstane nepřekonatelný Jean Gabin), ale Bídníky je třeba přečíst, pokud možno ve vhodném věku – tak do šestnácti let.
Krom toho, že je to jeden z mála skutečně romantických románů zralého spisovatele (romantičtí autoři buď umírali mladí, nebo ze svých ideálů stihli vystřízlivět), je to také mimořádně silná kniha o dobrém člověku, který si svou cestu zvolí vědomě, po zásadním prozření, a nikdy z ní nesejde. Pokud máme v literatuře nějaký silný a věrohodný obraz křesťana, Kristova následníka, je to nepochybně Jean Valjean.
Jistě, chybuje. Ukradne chleba pro nemocné dítě své sestry, která se o něj od smrti rodičů starala. Následují galeje, peklo, lidské dno. Až biskup z Digne udělá z Vlajeana nového člověka – jedno z nejkrásnějších obrácení, jaké nám příběhy ukazují:
„Příteli, než odejdete,“ pokračoval biskup, „vezměte si ještě ty svícny. Zde jsou.“ Šel ke krbu, vzal oba stříbrné svícny a dal je Jeanu Valjeanovi. Obě ženy sledovaly jeho počínání mlčky, jako by nechtěly biskupa rušit ani pohybem či pohledem. Jean Valjean se třásl po celém těle. Celý vytřeštěný vzal oba svícny jako stroj.
„A teď s Pánem Bohem jděte. A ještě něco; vrátíte‑li se, příteli, je zbytečné chodit zahradou. Vždycky budete moci vstoupit hlavním vchodem do ulice. Ve dne v noci je zavřen jen na petlici.“
Pak se obrátil k četníkům: „Nemusíte se zdržovat, pánové.“ Četníci odešli.
Jean Valjean neměl daleko k mdlobám.
Biskup se k němu přiblížil a pošeptal mu: „Nezapomeňte, nikdy nezapomeňte, že jste mi slíbil, že těch peněz použijete k tomu, abyste se stal čestným mužem.“
Jean Valjean civěl zaraženě před sebe, neboť se nepamatoval, že by byl něco podobného slíbil. Biskup pronesl ta slova s velkým důrazem. A slavnostně pokračoval:
"Jeane Valjeane, bratře, už nepatříte zlu, ale dobru. Kupuji vaši duši; odnímám ji černým myšlenkám a zatracení a dávám ji Bohu.“
Jean Valjean projde mnoha křižovatkami a odolá mnoha pokušením – vždy nakonec zvítězí sám nad sebou, nad svými strachy, bolestmi, závislostmi. Prožije život jako celý člověk a ostatním postavám daruje všechno: pochopení (Fantina), péči (Cosetta), život (Marius) i poznání (Javert). Ne náhodou pomůže zoufalé prostitutce, kterou všichni odsuzují. Ne náhodou je celý život pronásledovaný mužem, který nade vše ctí zákon, aby nakonec zjistil, že zákon není vše.
Že mnohem důležitější je láska. A tu představuje uprchlý trestanec Jean Valjean.
Možná v tomto příběhu nenajdeme přímou paralelu s životem Krista či jeho učedníků, ale jeho vyznění s evangelii zcela konvenuje.
F. M. Dostojevskij: Idiot a Bratři Karamazovi
Že je kníže Lev Myškin jistou paralelou ke Kristovi je dostatečně známo. Máme tu i nevyrovnanou krasavici Nastasju Filipovnu, Myškinovu Máří Magdalénu, a Rogožina, který snad představuje zoufalství, temnotu, beznaděj. Jsou tu i motivy z evangelií – Myškinovo přátelství s dětmi, které neznají přetvářku a klam a vnímají dobrého knížete jinak než dospělí; nebo scénu, ve které se kníže zastane padlé ženy; či tu, ve které je napaden, ale násilníka neudeří, nýbrž nastaví druhou tvář, respektive přemůže násilníka silou své dobroty:
„Věčně se mi budeš plést do cesty?" zaječel Gaňa, pustil Varju a uvolněnou rukou zuřivě, ze vší síly udeřil knížete do tváře. „Ach!" spráskl ruce Kolja, „ach bože!"
Kolem se ozvaly výkřiky. Kníže zbledl. Podivným, vyčítavým pohledem se zadíval Gaňovi do očí, chtěl cosi říci, ale rty se mu třásly a křivily jakýmsi zvláštním, naprosto nevhodným úsměvem.
„Mě může … ale ji… přece nedám!" pronesl tiše, a najednou už se nemohl déle ovládat, pustil Gaňu, zastřel si rukama obličej, odešel do kouta, a obrácen tváří ke zdi, řekl přerývaným hlasem: „Budete se stydět za svůj čin!"…
„Bude ho to mrzet!" zvolal Rogožin, „však budeš litovat, Gaňko, žes ublížil takovému… beránkovi."
Myškin ovšem existenci mezi lidmi nezvládne. Jsou na něj příliš plni zloby, záště, vášní a nenávisti. Bere na sebe jejich zoufalství, prožívá ho spolu s nimi, stane se jakýmsi „nárazníkem“ zla, ale nakonec se vrací zpět do temnoty vlastní mysli. V tomto smyslu je závěr románu poněkud „nekristovský“ – Myškin není dost silný, aby zlo přemohl a svým blízkým ukázal správnou cestu.
Mnohem silnější postavou je Aljoša Karamazov, který má jisté rysy Myškina (rozumí si s dětmi; stává se nárazníkem mezi svými dvěma bratry i zhýralým otcem; komunikuje s „padlou“ ženou Grušenkou, která znesvářila Dmitrije se starým Karamazovem). Má ovšem mnohem více schopnost zvládat situace a pomáhat lidem od bolesti a smutku.
Aljoša ve čtveřici Hřích (Karamazov) - Vášeň (Dmitrij) - Rozum (Ivan) symbolizuje Víru. A ta, jak známo, hory přenáší.
K. H. Borovský: Křest svatého Vladimíra
Havlíčka nám ve škole představili jako proticírkevního autora. Stačilo několik epigramů a Jezovitský marš z výše jmenované básně. Zapomínáme, že kvůli knězi Brůžkovi, který ho prakticky vychoval, vstoupil tento nadšený vlastenec do semináře. Byl sice kvůli jiným zájmům a jedovatým veršovánkám na profesory vyloučen, ale přátelství ze semináře mu vydržela celý život. Což se rozhodně nedá říct o mnohdy konjunkturálních vztazích s českými vlastenci.
Občas se hovoří o Havlíčkových Epištolách kutnohorských, ve kterých do Římskokatolické církve zaťal drápek dost ostře. Přečtěte si je. Havlíček byl reformátor, profesionální nespokojenec, navíc obdařený darem ostrého vidění a schopností zřetelně formulovat argumenty. Ale s křesťanstvím se nikdy vnitřně nerozešel.
Kde hledat paralelu ke Kristu ve Křtu sv. Vladimíra? Samozřejmě v samotném bohu Perunovi – Perun odmítne skákat, jak mu přikazuje cár Vladimír (světská moc tu poroučí i bohu), je za to souzen, odsouzen a krutě ztrestán. A tady jsou nepřehlédnutelné biblické motivy:
Jak poznala svého pána,
Hned se s hrozným křikem
Na pochopy obořila,
Mokrým lavičníkem.
Ale Perun dobrotisko
Sám ji napomíná:
„Schovej, ženo, meč do pochvy,
přišla má hodina.“
Poznali jste scénu z Getsemanské zahrady? A samozřejmě nejznámější IV. zpěv - Testament Perunův:
„Tak to chodí na tom světě,
každou chvíli jinák:
dneska ctí tě za svatého
zejtra budeš sviňák!
Dnes vám, bozi, vy ubozí!
kadidlo lid pálí,
a zejtra vás jako smetí
v kalužinách válí.
Dělají si nové bohy
dle svého pohodlí,
koho včera oběsili,
k tomu se dnes modlí.
Odpusťme Havlíčkovi jistou dávku neúcty k náboženským symbolům a církevním rituálům. Sám právě procházel svou „křížovou cestou“ – ne kvůli exilu, všichni víme, že se jeho tuberkulóza v Alpách zlepšila, ale kvůli samotě, ve které ho ponechali čeští vlastenečtí kamarádi, mezi něž patřil i „otec národa“ František Palacký.
Jeho „Golgota“ už na něj čekala. Když ho donutili podepsat, že se nebude dál politicky angažovat, pustí-li ho domů za ženou. Podepsal, dorazil do Čech a tam mu švagr oznámil, že Julie zemřela. Po přátelích z revolučních let se téměř slehla zem. Jen Barunka Němcová se s ním nebála kamarádit.
Divíte se, že tak rychle umřel?
Mimochodem, jeho život – to je také jedna kristovská paralela. Dobrou noc.
Psáno (nejen) pro můj literární seminář.
Příště výlet do 20. století – Bulgakov, Kesey, Irving a King.
