Připravila jsem si pro vás dvě anketní otázky, budu ráda, když na ně odpovíte. Zajímá mě, které české básníky máte rádi a kterého současného považujete za toho svého. Komentáře uvítám, o své vlastní lásky se dělím níže.
Nikdy jsem ve třídách básně příliš nerozebírala. Spolu se Cyranem z Bergeracu si verše raději recituji. Nebo zpívám. Některé básníky miluji vcelku, u jiných si vybírám. Mnohým jsem vzdala čest i tady, na blogu.
Před Máchou dám vždy přednost Erbenovi, jeho Kytice je vybroušený drahokam. A samozřejmě Havlíčkovi z Borové, při četbě jeho veršů řvete smíchy a drkotají vám zuby hrůzou i poznáním. Nerudovy Balady a romance, něco z Hálka. Moderna je těžší oříšek, tam mám nejraději ironického Machara, ačkoli i Hlaváčkovy a Sovovy verše mě oslovují.
Buřiči a Gellner, ale také krvavě rudé máky a Měsíce Karla Tomana. Od Nezvala jen Manon Lescaut, sonety Roberta Davida a pár milostných básní. Od Seiferta vše, nejraději však mám Maminku a Píseň o Viktorce..."Ta, které šeptáš do ucha/ je možná kráskou z Chavarnaku/ však může být jak ropucha/ a nezatoužíš po opaku..."". Miluji hluboké a těžké verše Holanovy i Halasovo do kamene tesané Torzo naděje: "Malověrní, čas kostižerný/ jí jenom krásu dal/ a z polí stenných iluminoval/ kamenné texty portálů a zdí..." A ještě jsou tu Blatného rané zpěvné verše a písně Karla Hašlera...
Ctím Zahradníčka, miluji Renčovu Popelku nazaretskou, vězeňské verše obou pánů básníků mi berou dech, stejně jako ty Jirousovy, napsané o dvacet let později. Reynek mě nutí k rozjímání, Skácelova Studánka (plná krve) ke zpytování svědomí. A přicházejí písničkáři a zpívaná poezie. Kryl, Hutka, Karásek... ti mě chytli okamžitě. A po nich další generace, Plíhal, Dobeš, Křesťan. A Jaromír Nohavica.
Poslouchám ho od mládí, od své první návštěvy Porty, na níž sice byl, ale zpívat tam nesměl. Každé jeho album se nějak dotklo mého života a současně konvenovalo s událostmi, jimiž jsem procházela.
Darmoděj nám před revolucí udělal radost. Mikymauzoleum mě na mateřské vyděsilo silou i rozervaností. S Koncertem a Divným stoletím jsem v Podolí donášela, rodila a kojila druhé dítě (ty nedospané noci, kdy má člověk strach, a ze sluchátek mu zní Nohavica...Týna ještě dlouho přestávala brečet, když jsem ho pustila, a můj lékař dostal mnoho bardových alb, za ten prozpívaný porod, má totiž stejnou barvu hlasu a taky ho miluju...)
Moje smutné srdce provázelo psaní první knihy, ostatně mám v mottu "To, co se jednou líbí/ po celý život chybí/ to, co ti jednou schází/ do smrti doprovází." Potom Babylon a Mařenka, Ikarus s Mám jizvu na rtu... "A dříve než mě přijme svatý Petr u komise/ básníkům české země chtěl bych uklonit se...", Tak mě tu máš a Minulost, Poruba a silné Kdo z nás...
Končím korektury druhé delší knihy a opět mám v mottu Nohavicovy verše. Chci svého básníka pozvat na křest, pokud vyjde, držte mi palce. Divné století, píseň Podzemní prameny:
"Podzemní prameny
potoky neznámé
slova jsou znamení
významy neznáme
hledáme kořeny
nic o nich nevíme
bloudíme v podzemí
podzemím bloudíme
marně a přece."
Podělila jsem se s vámi o své lásky básnické, těším se na vaše odpovědi. Tady je anketa:
1. Které české básníky máte nejraději?
2. Který současný český básník je vaším básníkem?
