Klidný sobotní večer. Sedím u šicího stroje, sleduji napínavý film, cucám vinný střik a těším se do postele. Zazvoní mobil a vyděšený hlas přerývaně drmolí: „Přiďte si pro syna. Na stanici autobusu ve dvanáct...on se tady ...trošičku ...unavil.“
Možná znáte film Druhá nebo první. Konkrétně klíčovou scénu, ve které umírající Susan Sarandon vypráví zdravé a kvetoucí Julii Roberts, která jí odloudila Eda Harrise, o svých mateřských selháních. Vypráví o nich proto, aby Julia mohla vychovat její děti. Aby si přestala vyčítat svá vlastní selhání. Málokdy u filmů brečím, ale tahle scéna mě vždycky dostane.
Nejsem mateřský typ. Své děti tahám z průšvihů, které většinou včas vycítím, řeším jejich reparáty, zrady kamarádek i zdravotní kolapsy, ale nejsem archetyp vzorné matky. Možná proto, že jsem vždy musela zvládat i roli otce, který nepečuje, ale pobízí. Možná tohle všechno příroda věděla a děti mi nadělila později, za odměnu. Proto jsem vděčná těm, kteří mou nemateřskou povahu pochopili a ošetřili. Díky jejich péči děti mám. .
Toho sobotního večera mi představa noční procházky temnými podchody a liduprázdnými ulicemi řádně hnula žlučí. „Syn nesyn, unavený být může, ale tohle je moc. „Nikam nejdu! Když jste Jáchyma unavili, přiveďte ho domů! Můžete tu přespat a dostanete snídani!“ Ozvalo se špitání a škytání a pak mi dívčí hlas vyčítavě přikázal: “Přiďte si pro něj! Jak můžete bejt takhle hnusná? Jste snad jeho matka!“
Veselý chlapec nakonec přicestoval originálním způsobem a věřím, že únavu si na čas odpustí. Já jsem však začala přemýšlet o svých mateřských selháních. Ne že bych je chtěla servírovat Julii Roberts. Jen je zdravé se o ně občas podělit. Většina se jich udála o prázdninách.
Když bylo Jáchymovi šest a Kristýně téměř rok, pozvala nás na chatu přítelkyně s dvěma staršími syny. Hoši se pustili do dříví. „Neboj, naši kluci pracujou se sekerou skoro pořád!“ chlácholila mě přítelkyně. Pak jsme jeli zběsile do nemocnice, Jáchymovi visela půlka palce na té druhé půlce a ona podotkla: „No víš, ale oni s ní umějí zacházet.“
Kemp v Chorvatsku. Teplý večer a houf dětí na molu, které vybíhalo daleko do moře. Mezi nimi čtyřletá Kristýna. Tu příhodu znám jen z vyprávění, snad sklouzla či co, každopádně jí Jáchymova bleskurychlá šipka zachránila život. Přiběhli za mnou tenkrát s křikem ke stanu, z Kristýny crčely slzy i mořská voda a ze mě se obratem stala matka ostříží. U moře odpočívám jen bez dětí.
Po dlouhé době jsem loni tuto zásadu porušila. Předposlední den, bylo mi zle, ve stínu jsem se snažila nehýbat. Kristýna odběhla k bazénu. Malý bazén, zdatná plavkyně, nemusím se zneklidňovat... Když se přiřítila s krvavou patou a přerývaným jekotem, pochopila jsem, že já odpočívat nesmím! Vyprávět, jak jí dvě turistky zastavovaly krev chlebovou střídkou a uklidňovaly ji lámanou angličtinou, jak naše bytná zapřela auto a poslala nás do hotelu volat sanitu či jak nás renomovaná cestovka vykopla z autobusu kdesi v pustině, ačkoli autobus těsně míjel nádraží a Kristýna měla v noze šest chorvatských stehů... Byla to moje chvilka nepozornosti. Další letní mateřské selhání.
Určitě znáte ty chvíle neklidu, když vaše děti někam cestují a vy nemáte čerstvé zprávy. Chci vědět, kde jsou. Zda už dojeli. Chci časté esmesesky a hodně informací. Pokud jsou na cestě, myslím na ně. A věřím, že moje myšlenka je provází a chrání v každém okamžiku. „Napsala jsi mi na tábor jen jeden pohled,“ vyčetla mi dcera nedávno.“Kámošky dostávaly pohledy od mámy každý den!“ „Zato jsem vás všechny přijela odvšivit. Žádná jiná maminka vám hlavičky nedrbala. To je nejmíň za deset pohledů, nemyslíš?“
Kristýna to zdráhavě uznala. I Jáchym už mi odpustil, že jsem pro něj zbrkle nevyběhla do noční tmy. Mám uznalé děti. Chápou, že nejsem mateřský typ. Že má drobná i vážnější mateřská selhání neplynou z nezájmu či nelásky, ale jen z únavy, zmatku a nepozornosti.
Odpočíváte pozorně?
Psáno pro OnaDnes
