Všichni ten obrázek znáte. Malá jeskyně, v ní osel, vůl, ovce a svatá rodina. Marie uspává Jezule – ale kde je Josef? Už ho vidím, sedí v koutě u oprýskaného notebooku a každou chvíli rozčileně vybuchne.
„Josefe, nekřič tolik, usíná,“ konejší Matka rozčileného Pěstouna. „Alespoň o svátcích bys mohl ten počítač nechat na pokoji. Už tak máš od včerejška podrážděný žlučník, teď ti ještě stoupne tlak.“
Josef jen zasyčí a mávne rukou. Vždycky byl trochu prchlivý a nebýt andělských poslů, možná by tu dnes s Marií neseděl. Ale sedí, po dvoutisící třinácté s ní doputoval do svého rodného města, našel tuhle ubohou špeluňku a pomohl porodit boží Dítě. Zasloužil by trochu klidu a uznání.
„Tady čtu, že víra v Boha je přežitek. Že bez ní by byl svět lepší. Po tolika letech, po tolika poutích do tohodle hnízda… Že ty lidi huba nebolí! To nemůžeme mít klid aspoň o vánocích?“
„Zase projíždíš blogy na idnes? Hned to vypni! Víš, že se nesmíš rozčilovat!“
„Tenhle píše, že by se dětem nemělo říkat, že jim dárky nosí Ježíšek, že se jim lže, „bručí Josef zatvrzele dál. „A tenhle zase vyhodil do popelnice betlém po tatínkovi kvůli papeži a kondomům!“
Marie se něžně usměje na svého tesaře. Více než dva tisíce let tvrdě pracuje, vždy ochotný, vždy připravený pomoci jí i Dítěti. Zasloužil by si důchod. Ale brzy už budou muset opustit jeskyni a utíkat do Egypta. Potom velikonoce a zase to všechno začne nanovo. A lidi to nikdy pořádně nedocení.
„Tohle už tu přece bylo tolikrát, Josífku! Bůh je mrtvý, Bůh neexistuje, bez Boha bude svět zdravější!“
Marie odloží Ježíška do kolébky a přiklekne k Josefovi.
„Psali to na papyrus, vykřikovali na náměstích, pak tím krmili knihy… a kde je jim dneska konec?“
Vezme Pěstouna za ruku, plnou tvrdých mozolů, a přivede ho ke kolébce.
„Podívej, jak se ze spánku sladce usmívá. Určitě se mu zdá o naději. O naději pro nás pro všechny.“
Josef s Marií kolébají, na nebi svítí hvězda a zdáli sem putují tři mudrcové.
Jako loni. Jako předloni. Jako každý rok.
A dá-li Pánbůh, i za rok se nám Ježíšek znovu narodí...
