Když jsem v průběhu prezidentské volby dala najevo, že nebudu volit fešného bělovlasého generála, který před listopadem 1989 vedl základní organizaci KSČ ve škole pro režimní špióny, mnohým přátelům se to nelíbilo.
Když jsem v průběhu prezidentské volby dala najevo, že nebudu volit fešného bělovlasého generála, který před listopadem 1989 vedl základní organizaci KSČ ve škole pro režimní špióny, mnohým přátelům se to nelíbilo.
Ale volit člověka, který podle svých slov „pozoroval“ zásah na Národní z oken své školy a pak spěchal za rodinou, s vědomím, že vzhledem k funkcím a politickému i profesnímu zaměření mohl být v těch hektických dnech pověřen i umravňováním demonstrantů, jsem nemohla. Byl příslušníkem silových složek komunistického režimu a členem Orwellovy vnitřní strany, patřil tedy přes své mládí k privilegované menšině, která rozhodovala o životech a svobodě porobené většiny. Do ní patřili disidenti a nestraníci, ale i většina prostých členů strany a mnohé oběti StB, které ta hydra vedla ve svých análech.
Víc než aparátčická minulost generála mi však vadilo jeho zdůvodnění předrevoluční (dez)orientace. Mohlo prý za ni mládí, naivita, výchova, nedostatek informací i zkušeností. Pokud někdo na konci osmdesátek ve věku nad pětadvacet nevěděl, v jakém režimu žije a kdo mu poroučí, musel být opravdu hodně naivní. Nebo neříká pravdu.
Půl roku po svém zvolení navrhl pan prezident jako kandidáta na ústavního soudce dalšího sympaťáka postiženého naivitou mládí. Nechejme stranou fakt, že soudce Fremr vlezl do KSČ v říjnu 1989, kdy už celá země bublala v předrevolučním napětí. Je o čtyři roky starší než prezident Pavel, čekatelem na soudcovskou stolici se stal hned po škole v roce 1981, soudcem o rok později. K takovému kariérnímu postupu kandidatura do strany prostě patřila.
Zásadní šmouhou na jeho kariéře se nečekaně stala kauza Olšany z roku 1988. Proces obestřený nejasnostmi, v němž podle čerstvě zveřejněných informací figurovala i StB a v němž padly vysoké tresty na základě podezřelých obvinění. Jakkoli vím, že chapadla estébácké chobotnice mohou i dnes komukoli zničit kariéru, jedenatřicetiletý soudce Fremr byl v té době součástí komunistického soudního aparátu, žádný úředníček či chuligán s kytarou. Celou záležitost omluvil svou naivitou a nevědomostí. A Senát ho |2. 8 k mému zděšení po debatě plné roztřesených slov o morálce do naší nejvyšší soudní instituce zvolil.
V posledních dvou letech se tu dějí divné věci. Ve jménu morálky jsou šikanováni umělci, zakazovány koncerty, vyřazovány knihy z edičních plánů, zřizovány funkce kádrových důvěrníků, potírány dezinformace. A také je devalvována naše historická zkušenost. Protože kde má občan získat hodnověrnou záruku, že prominenti komunistické totality na dnešních vysokých ústavních postech už z naivity a nevědomosti svého mládí vyrostli?
Proto děkuji senátoru Tomáši Töpferovi, který se před volbou ústavních soudců zdržel hlubokých slov o morálce a „naivitu“ všech předrevolučně pomýlených sympaťáků okomentoval větou geniálního herce a slušného člověka Josefa Kemra: „Je-li nepřítel v zemi, urozený kariéru nedělá.“
Psáno pro MF Dnes, 4. 8. 2023
