Dnes jsem vzpomínala na svá riziková těhotenství. Na měsíce proležené na oddělení P3 v pražském Podolí. A s nimi je neodmyslitelně spjat i hlas a písně Jaromíra Nohavici.
„Seděl jsem za stolem a básně čet/ rádio hrálo/ v tom slyším ťukání na parapet/ tak tiché, že se mi snad jenom zdálo/ zastřený mužský hlas z chodníku tiše se ptal/ nerad vás ruším, pane básníku, ale mohli bychom na chvíli dál…“
Tak začíná první píseň z tolikrát zmiňovaného alba Mikymauzoleum vydaného roku 1993, v níž vystupují tři postavy – Básník, zápolící s verši, Ďábel, pokoušející a nabízející, a krákající černý stín, bolavý symbol odvrácené strany básníkova života, který na sebe vzal díky panu Poeovi věčnou podobu prokletého Havrana.
Už když jsme toto malé zhudebněné drama ve verších slyšeli v devadesátých letech poprvé, bylo nám jasné, že se za ním skrývá temná, těžko vyslovitelná a těžko zhojitelná zkušenost. Ostatně celé Mikymauzoleum je této zkušenosti plné, v jeho smutnějších částech zaznívají faustovské pochybnosti, nejistota, strach, rozpolcenost.
Básník není povinen vyjadřovat se konkrétně. Toto právo nechť si ponechají ostatní veřejné osoby. Básníkovou doménou vždy byly a budou obrazy, sny, příběhy. A těmi Nohavica nikdy nešetřil. A kdo v nich jen trochu zkusil číst, ví, že jeho písně nejsou jen líbivé žánrové miniaturky, že v nich najdeme i rozdrásané kusy masa, umně sice rozhozené po plátně, ale pořád krvavé.
Vyrostla jsem na českých písničkářích. Jsem schopná vnímat hudbu pouze ve spojení s kvalitním textem a ten mi Kryl, Hutka, Dobeš, Plíhal, Ebeni atd. (snad neurazím nejmenované) většinou nabídli. Nohavicovy verše i jeho magický hlas mi ovšem přinášely ještě něco navíc. Pomáhaly mi srovnat zrychlený metabolismus i rozhozenou psychiku, když jsem mnoho měsíců ležela v nemocnici, překonat deprese, nespavost i mnohá zvratová životní období.
S Koncertem, Divným stoletím a dalším magickým hlasem jsem dokonce rodila druhé dítě (u prvního asistoval Karel Plíhal, abych byla spravedlivá). Moje smutné srdce ve mně probouzelo naději („už otvírá vrátný brány/ už pofoukal vítr rány/ po dlouhé noci blíží se ráno…“) v dobách, kdy byla téměř neprobuditelná.
A Babylon … “čeká nás cesta trnovým houštím/ já svoje Mařenky neopouštím…/pravda a láska, ta pro nás není/ a kdo se ohlédne, ten zkamení" ...to je strašlivá denní realita. Proč úspěšný písničkář s nabitými koncertními sály zpívá o osamělé cestě, zimě a hladových vlcích s jizvami na těle? Mám jediné soukromé vysvětlení. Musí ty obrazy vidět.
O totalitním uklouznutí Nohavica mlčí a bude mlčet, myslím. Co by nám měl také říkat. Že si své pokání dávno napsal? Že všechny své strachy, pochyby, bolesti i omluvy vložil do svých písní? A že je jen na nás, abychom si je znovu dobře poslechli a nechali jimi omýt vlastní nezhojitelné rány...
Rány, o kterých zpívá básník po noční schůzce s Ďáblem a Havranem a které spolu s ním budeme cítit až do konce života …
"…na dlani zaschlou kapku krve mám/ a tma je v sále/ když zavřu oči, tak bolí ten šrám/ a ono, podívej se z okna, prší stále…“
Psáno pro MF DNES
