Odkládali jsme ten křest kvůli různým okolnostem. Ale 23. 1. 2024 mi můj pan Básník v Obecním domě konečně pokřtil poslední výtvor. Lepší pozdě než nikdy. Pořád jsem měla pocit, že něco není dokončené.
Nejhorší bylo rozhodování, kde křest uspořádat. Sál v Obecním domě mi nečekaně zaplatili rodiče Kapitána, mého muže, ale přece nemohu zvát pana Básníka do putyky. Upekla jsem tři várky vanilkových rohlíčků, které si mé dávné lásky pamatují ze studentských mejdanů, nakoupila nealko nápoje a v několika cukrárnách u nás na venkově posbírala chlebíčky, protože na objednávku jsem zapomněla. V den křtu ode mě převzala naši červenou Rozinku dcera Týna. Řídit do Prahy mi s Kapitánem nedovolili.
A dobře udělali. Přestože nás personál v Obecním domě očekával, najít parkovací místo byl boj. Týna objela půlku Prahy, než jsme znovu stáli před Obecňákem. Do začátku křtu zbývala hodina. Jednohubky nenamazané, já v džínách a bez makeupu.
V secesní Cukrárně v prvním patře naštěstí čekaly dvě kamarádky konferenciérky, Arielka a Kateřina. Bleskově jsme s personálem přetahaly mramorové stoly a židle, dámy namazaly pár jednohubek a já jsem si v Kapitánově stínu navlékla nové modré šaty na křest, abych zjistila, že mají ve švu díru. Syn Chum s Týnou šli koupit nealko šampaňské a brblali něco o skvělé organizaci. V kvaltu jsem si malovala obličej, když se ve dveřích objevil první spolužák z FF UK (vesměs jsme absolventi z roku 1990, několik z nás kvůli revoluci nebo mateřské končilo o rok později) a dožadoval se autogramu. Začínala jsem malinko šílet.
Ve 13:15 jsem si domalovala pusu a nad šminky houkla na Týnu, ať jde na schody čekat na našeho slavného kmotra. Ale ozvala se sladkým hláskem Ariela:
„Terezo, máš tu pana Básníka!“
Stál ve dveřích a nechápal, že nechápu, že on je dochvilný. Málem jsem omdlela, začala cosi nesmyslně blábolit, no neviděl mě poprvé a je odolný. Naštěstí už byl na místě i pan Malíř, bez něhož by můj život i obálky knih byly mnohem šedivější, a celá společnost se evidentně dobře bavila, včetně Básníka. Ujala se ho Týna. A všichni se rozsvítili a vnitřně si oddechli. Křest mohl začít.
Ve 13:35 nás tam bylo přes padesát. Kamarádi z divadla, z vodáckého oddílu, ze škol, kde jsem učila, spolužáci z FF UK i moji bývalí studenti. Tolik učitelů a češtinářů najednou Cukrárna Obecního domu asi ještě neviděla. Personál stál za dveřmi a nenápadně nakukoval dovnitř.
Křest uváděla Arielka. Obě jsme češtinářky, spolužačky z vysoké, ona ovšem mnohem lépe mluví a také si založila vlastní školu. Podotkla, že přátelství se mnou není jednoduché. Jednou ji pozvu na plachetnici, ač nikdy neplachtila, podruhé na zahradu na Sardinii, kde není vůbec nic, ale od rána do večera tam zpívá Jarek Nohavica. Kateřina, původně také češtinářka, která postupně zcela propadla divadlu, zavzpomínala na pohádku, kterou jsem kdysi režírovala a v níž hrála lstivou Zelenou paní. Že jako umím rozdělovat role. A se skvělým přednesem přečetla úryvek, který nás přes mou dávnou lásku Karla Havlíčka Borovského přenesl k panu Básníkovi, na něhož se všichni těšili.
A pan Básník to věděl. Obratem mě zpacifikoval, abych nestřečkovala, a všechny přítomné rozesmál. Nealkoholickým šampusem pokřtil knihu, přednesl monolog Hamleta v ostravštině jako dárek, a když jsme ho pořád nechtěli pustit na koncert, předvedl malou improvizaci, společnou debatu o psaní. I zatvrzelí cynici roztáli, protože pan Básník má už takový dar. Je tady pro nás, a kdo ho léta poslouchá, dobře to ví.
Pak už Ariela vyhlásila volnou zábavu. Každý druhý host chtěl mít samozřejmě fotku s panem Básníkem. Lovily se autogramy, potkávali se staří přátelé, kteří se léta neviděli a chtěli vidět, a já jsem pochopila, že se nezhroutím.
Když odešel pan Básník, chvíli jsme ještě hovořili v Cukrárně, potom se vytrvalci odsunuli do galerie nad kavárnou v přízemí. Tam jsme debatovali a debatovali, dokud se nám nezačaly klížit oči. Tedy mně.
Snad se ten křest trochu povedl. Musíme se totiž potkávat. Kolikrát si říkáte: „Toho a toho jsem dlouho neviděl, měl bych mu zavolat a jít s ním na kafe!“
Udělejte to! Život je krátký a dobrých lidí jste v životě určitě potkali mnoho. A mít je skoro všechny najednou pohromadě v krásném sále Obecního domu, to je úžasná zkušenost. A úžasná energie.
Děkuji panu Básníkovi, že vzal roli kmotra.
A děkuji vám všem, kteří jste přijali mé pozvání a do Obecního domu přišli. A všem, kteří jste mi s přípravou křtu pomáhali.
Věřím, že na to budeme rádi vzpomínat.
