Broukáme si na Sardinii v pětatřiceti stupních nad nulou Nohavicovu Sprchu a přemýšlíme o podzimních plískanicích a topné sezóně. A také o tom, proč je slezský Bard pořád pod palbou a čemu slouží ty orwellovské minuty nenávisti.
Proč mají mnozí stále potřebu špinit si klávesnici a dokazovat svou morální převahu? Je to pouhé farizejství, nebo se za tím skrývá i nějaká úplata, třeba jen ve formě bodů, bílých puntíků či pochvaly od oddílového vedoucího?
Vezměme to popořadě. Část umělecké scény, závislá na pravidelných dotacích, bez nichž by její umění ztratilo křídla, těžko snáší nezávislého písničkáře a básníka, který se uživí bez podpory mecenášů. Odtud asi pramení i frustrace dříve skvělého písničkáře Jaroslava Hutky. Chápu a rozumím. Ale nebaví mě to. Hutkovu Náměšť jsem milovala...
Novináři zpívají píseň toho, jehož chleba jedí, většinou. Většinou, není to pravidlo. JXD píše pro Pavla Šafra (který mimo jiné kdysi rozjel skvělou kampaň za záchranu ÚPMD v Podolí a uveřejnil můj první článek o té skvělé porodnici). Teď už je to ovšem úplně jiný Šafr. A jiný JXD, než ten, který psal pro Reflex (jeho šéfredaktor Marek Stoniš se spolu s MF Dnes za Nohavicu zatím vždy postavil). Přitom jsem JXD měla tak ráda přes jeho excentričnost (je to pořád spolužák, s nímž jsem se radila, zda ukázat modřinu po obušku ze 17. 11. 1989 - on svou hlavu po pod rentgen nestrčil, staral se během revoluce raději o krásné spolužačky, které držely v noci stávkovou pohotovost).
A pak tu máme naše blogery. Někteří z Nohavici blinkají, jiní se bijí v prsa, že oni na jeho koncert nikdy nepůjdou, další stále dokola připomínají jeho poklesky, aniž by dodali, kolik výrazných osobností ta bolševická estébácká odula (myslím ty placené lumpy, nikoli jejich oběti) zachytila do sítí, a pak tu máme ještě ty metály...
A já si pořád říkám - proč to dělají? Kdo nebo co je nutí ty minuty nenávisti stále rozdmýchávat? Pocit nadřazenosti? Pocit sounáležitosti se stejně smýšlejícím davem? Finanční úplata? Nějaký zvrhlý bodový systém? Snaha zalíbit se náčelníkovi či souvěrcům? Nevím. Asi to bude u každého autora trochu jinak...
Slezský Bard ovšem stále dobře dělá svou práci, když dokáže způsobit takový povyk jednou veselou písní na neveselé téma. Zatím si Sprchu broukáme, v listopadu už z ní možná bude pirátský popěvek...
Nechme pamfletisty psát pamflety a pusťme si některé z Nohavicových posledních alb. Stačí ostatně najít některou píseň na youtube a vyrojí se další poklady. Nohavica vyprodává koncerty, ale jeho texty a melodie volně létají internetem. Zbaví vás negace, vzteku, blbé nálady i orwellovské nenávisti. Stačí chvíli poslouchat...
