Pozoruji delší dobu, že historie není v módě. Dějiny národů a světadílů jsou upozaďovány a zjednodušovány, ve společenskovědní oblasti dominují nejrůznější sociologické a politologické teorie.
A nejvýrazněji je to vidět ve školství.
Maturovala jsem v roce 1984 a na humanitním gymnáziu si mohla vybrat mezi matematikou a dějepisem. Historie byla sice tenkrát trochu očesaná a třídně podbarvená, ale díky skvělému učiteli jsme jakousi představu o vývoji světa získali. Především jsme ovšem vstřebali zásadní zkušenost 20. století a někteří z nás zčásti pochopili, na jakých principech vznikly dva zrůdné totalitní systémy - nacismus a komunismus. Co nám nemohl říct učitel, našli jsme si v moderní literatuře, v knihovnách rodičů. Protože příběhy, ty skutečné i ty literární, jsou pokladnicí a neměnným zdrojem lidského poznání.
Dnes se mnozí studenti na všech typech škol neučí moderní historii, protože se k ní přes množství starověkých a středověkých dat nedostanou. Ve vyšších ročnících je dějepis vystřídán základy společenských věd. Třetím maturitním předmětem má být povinně matematika, ale i původní návrh státní maturity počítal s maturitou z češtiny, jazyka a alternativy matematika/ počítače/ základy společenských věd. Navíc současná podoba maturity z češtiny (rozbor 20 knih) dává studentům možnost vyhnout se moderní literatuře. Je to orwellovské spiknutí proti učitelce lidstva, nebo pouhý šlendrián?
V poslední době se na školách různé organizace předhánějí v nabídce mediálních dílen a politologicko-sociologických projektů, mnohdy podbarvených nejrůznějšími ideologickými podtexty. Školy by měly být apolitické (což je v praxi téměř nemožné), přesto se stále více politizují, mimo jiné i díky těmto aktivitám, mnohdy posvěceným z vyšších míst. Učitelé se často stávají vykonavateli něčí vůle, hlasateli cizího názoru. Ti mladší i proto, že sami totalitu nikdy nezažili a mají často ve znalostech moderní historie veliké mezery.
Chceme-li, aby se děti v té smršti názorů a mediálních tlaků orientovaly, měli bychom trvat na dostatečné dávce moderních dějin a literatury. Školské reformy posledních let z té dávky ukrojily podstatný díl. A učitelé s jasným názorem a odvahou ho vyslovit se ve stále centralizovanějším a unifikovanějším vzdělávacím systému opět ocitají v ohrožení. I to bychom měli vnímat jako varování. Nezapomeňme na starou pravdu, že generálové se vždy připravují na minulou válku. A že zlo a touha po moci se jen občas zjevují dvakrát po sobě ve stejných kulisách.
MF DNES, 13. 3. 2018
