Prašné neapolské předměstí chvíli po válce, dvě malé slečny si navzájem půjčují panenky...Proč se Neapolská sága Eleny Ferrante stala fenoménem? Čím se ženské přátelství liší od mužského? A co o něm prozradí příběh Eleny a Lily?
O víkendu vrcholil v pražském Veletržním paláci 27. ročník festivalu Svět knihy. Čestným hostem byla letos Itálie a mottem festivalu se stala věta Umberta Eca: „Žijeme pro knihy a je to sladké poslání ve světě upadajícím a zmítaném nepořádkem.“ Do Prahy byly pozvané vypravěčky ženských a dětských příběhů, Donatella di Pietrantonio a Viola Ardone. Jejich témata mají blízko i k nejúspěšnějšímu dílu současné italské literatury – Neapolské sáze Eleny Ferrante, kterou většinou čtenáři i diváci HBO znají pod názvem Geniální přítelkyně.
Elena Ferrante pochopitelně přijet nemohla. Ať už se pod tímto pseudonymem skrývá žena, či muž, pečlivě si hlídá soukromí a nechává čtenářům jen své knihy. Novináři i literární vědci se její identitu snaží odhalit, zatím neúspěšně.
Proč se Neapolská sága stala fenoménem? Jistou roli určitě sehrál zatím nedokončený seriál HBO. Čtyři díly „Geniálních přítelkyň“, což je název prvního dílu ságy (ty další se jmenují Příběh nového jména, Příběh těch, co odcházejí, a těch, kteří zůstanou a Příběh ztracené holčičky) mají daleko k promyšleným hrám Umberta Eca a literární postmoderny. Autorka osobitým stylem a nebroušeným, syrovým jazykem provádí čtenáře životem dvou nadprůměrně inteligentních kamarádek z neapolského předměstí a do příběhu vpouští i střípky italské moderní historie. Dotýká se zásadních lidských témat – lásky, rodiny a manželství, sourozeneckých vztahů, cesty za úspěchem, slávou i finančním zabezpečením, zrady nejbližších i stále nových začátků, které oběma hrdinkám pomáhají přežít. Je tu přítomná i politika, fašistická minulost Neapole se ostře střetává s levicovými tendencemi, které ve své extrémní podobě vedou ke stejnému teroru jako bojůvky mladých camoristů.
Zásadním tématem celé ságy je však přátelství mezi ženami. Zatímco o tom mužském bylo napsáno nespočet textů (namátkou Epos o Gilgamešovi, Ilias, artušovské příběhy, Romeo a Julie, Tři mušketýři, Remarqueovi Tři kamarádi, Myrerův Poslední kabriolet i detektivky s Holmesem a Poirotem), ženské autorky téma přátelství vždy trochu šidily, možná z obav, co by vyplulo na povrch.
Hrdinky neapolské ságy, Elena a Lila, se znají od raného dětství, chodí spolu do základní školy, mají se rády, důvěřují si, ale problém, který sžírá mnoho ženských přátelství, se u nich projeví hned na počátku a celou ságu také symbolicky uzavírá. Nejsou to lesbické vztahy, nýbrž konkurenční boj. Eleně rodiče umožní studovat a ona se stane spisovatelkou; Lila je krásná a geniální; životem obou projdou různí muži včetně jednoho společného. Žádná z nich nikdy nebude mít to, co ta druhá.
Elena Ferrante měla odvahu odkrýt jedno tabu. Dokázala vysvětlit, proč jsou ženská přátelství tak komplikovaná, proč často nevysvětlitelně končí, proč je mnohdy provází zrada či alespoň touha vyškrábat té druhé oči. Právě toto bolestné pojmenování skutečnosti, jež tak drsně zasáhlo nejednu čtenářku, stojí zřejmě za úspěchem „Geniálních přítelkyň“.
