Možná to není nejvhodnější článek k oslavě republiky. Ale k mé práci patří i ochrana básníků, kteří milovali a milují svoji zem. Básníků anglických, francouzských, ruských... českých (i moravských). A Jaromír Nohavica k nim patří.
Rozmohl se nám tady takový nešvar. Říkejme mu třeba „plivání po příjemcích řádů“. Stačí, aby pro polovinu národa nepřijatelný politik vyhlásil jméno osobnosti, kterou hodlá vyznamenat, a dav spustí: „Hanba, hanba!“ Vypadalo to, že letos výjimečně plivance schytá nikoli vyznamenaný, ale vyznamenávající - prezident Zeman za Michala Davida. Ale objevil se těžší kalibr. Prezident Putin hodlá udělit Puškinovu medaili za šíření ruské kultury Jaromíru Nohavicovi. A básník ji zřejmě potentátovi nehodí na hlavu. Jistě ví, co ho v českých médiích a na sociálních sítích čeká. Ostatně, už to začalo.
Co bylo je pryč jednou provždy a stesky jsou k ničemu/ každá epocha má vlastní kulisy, herce i kus/ a líto mi je, že už nikdy se nesetkám s Puškinem/ nezajdu si s ním do bistra U Sedmi hus./ Píseň Bulata Okudžavy Setkání s Puškinem zpívá Nohavica někdy od roku 1982. Nádherné verše Vladimíra Vysockého známe také hlavně díky jeho překladům. Z Nohavicových písní na nás přiznaně či skrytě dýchá to nejlepší z ruské literatury – Dostojevskij, Bulgakov, Bunin, široké stepi, petrohradské noci i rolničky na postrojích koňské trojky.
Zvyk spojovat komunistickou říší zla, Sovětský svaz, s Ruskem a vším ruským obecně je nezdravý. Vždyť právě ruští spisovatelé byli nejhlasitějšími odpůrci domácích totalit. Puškina nepopravili s děkabristy proto, že kvůli pravdomluvnosti neměl dost informací. Dostojevskij dostal milost až na náměstí před popravou a čekala ho Sibiř. Bulgakov a Stalin spolu vedli dlouhý, tichý boj. Pasternakovi zakázali jet pro Nobelovu cenu. A gulagy by mohly vyprávět…
I Nohavica se pral s komunistickým režimem. Zákazy, šikana, nevydaná alba. Vyšel z boje se šrámy, které čistí a hojí písně, jimiž nás tolik let obdarovává. A kdo trochu zná principy básnické tvorby, ví, že silné verše nepřicházejí jen tak, že jsou darem, který může být odňat. Nohavicovi zůstal. A pokud si pojede k ruskému prezidentu Putinovi pro ocenění za překlady milovaných básníků, jistě počítá s plivanci na kabátě. Nebudou první ani poslední v jeho životě. Snadno se setřou, verše zůstanou:„A lidé opouštějí sál/ zaujmout stanoviska/ jak je to dál/ dál se háže kamením a píská /...potom se omluvíme/ pomníky postavíme/ a hlavy ozdobíme/.
Psáno pro MF DNES, 26. 10. 2018
