„A přestaňte mě už konečně otravovat s tou Rybou,“ syčím na studenta, který u tabule nervózně hněte čítanku a snaží se mě obšťastnit rozborem nějakého díla moderní světové literatury. „Copak si nemůžete přečíst něco zábavnějšího?“
„Je to nejtenčí knížka od Hemingwaye,“ brání se nešťastník.
„Jste si nějak zvlášť oblíbil toho mečouna? Nebo ty žraloky? Stařec a ryba, kdo to má pořád číst, dokola! A rozebírat!“
„Stařec a moře, paní profesorko…“ uklidňuje mě třída sugestivně
„To je jedno! Přečtěte si od něj třeba Armádu, tam jsou aspoň vztahy a erotika a hrdinka umírající při porodu, nebo s ním jeďte lovit do Afriky, jestli už musíte mít nějaká zvířátka, nebo vůbec čtěte něco jiného, ale neotravujte mě pořád s tou Rybou!“
Dávám si tolik práce, abych z klasiků vybírala zábavné a inspirativní pasáže. Kupříkladu tu, ve které hlavní hrdina vede ledovcový dialog s hlavní hrdinkou v nemocniční posteli. Ona mu měří teplotu, on toká a koná, mezi tím měřením, pánská část třídy hýká smíchy, dámská pobouřeně syčí. Pak začnu zkoušet a bum…zas na mě někdo vybalí tu Rybu. Kdyby to alespoň byl delfín, tam se dá čekat nějaká srdceryvná historie, nezlomné přátelství nebo rytířský souboj se žralokem, ale tvrdohlavý mečoun? Jsem ženská a rybaření mě nikdy nezajímalo. Uvědomil si to pan Hemingway, když tu Rybu psal? Myslel on vůbec někdy na učitelky literatury?
„Vy taky čtete Hemingwaye,“ ptám se veselé tmavovlásky s dobrým vkusem a pevným charakterem. „Taky rybaříte? Jo v Africe jste s ním byla, to už je lepší, tam jsou alespoň nějaké vztahy, nevěry a vraždy. A líbilo se vám to? Přidělte mu hvězdičky.“
„Tři,“ říká slečna váhavě. Přece jen, Nobelovu cenu nedostane každý obejda.
„Hm. A pět byste dala komu?“
„Scarlett O´Harové,“ rozzáří se tmavovláska. V očích jí plavou zelené krinolíny a západ slunce nad Georgií. „Ačkoli ten konec mě trochu naštval. Doufala jsem, že to s Rhettem dají zase dohromady.“
Pak chvíli hovoříme o krásách starého Jihu a osudových láskách. V literatuře. Tmavovlásku střídá blondýnka, Scarlett O´Harrovou Patricie Hollmanová. Pat ze Tří kamarádů. Remarqueovy hrdinky sice kašlaly krev a umíraly mladé uprostřed tuberkulózních pacientů či totalitního běsnění, ale vždy je někdo miloval. Upřímně a bezelstně. Šťastné to ženy, napsal jeden můj chytrý student, když se pokoušel srovnat Remarqueovy příběhy se životem. Šťastné to ženy, dodávám já.
Připomeňme si namátkou několik krásných ženských postav dvacátého století. Bulgakovovu Markétku, tak pevnou a ztracenou v osudové lásce. Pasternakovovu Laru, věčně platící za porušení řádu. Fitzgeraldovu nešťastnou a přece silnou Nicole. Styronovu rozpolcenou a zoufalou Sofii. Galsworthyho osudovou Irene. Myrerovu poctivou Chris či Fowlesovu tajemnou Sarah. Jejich osudy nás zajímají. Jejich smutky dojímají. Milujeme své hrdinky, protože v jejich činech, starostech i pádech vidíme své vlastní osudy. A pády. Protože se s nimi můžeme identifikovat. Protože jim můžeme rozumět. Protože nám pomáhají vyznat se ve složitých etických problémech, se kterými nám nepomůže žádná učebnice a většinou ani žádný diplomovaný odborník.
Budiž to napsáno jasně a důrazně. My, dámy všech věkových kategorií, většinou nechceme rybařit, lovit, plazit se v blátě válečných zákopů či filosofovat o smyslu života v žitném lánu na okraji propasti. Chceme číst příběhy o velké lásce, spalující vášni a věrném přátelství. O lidských vztazích a jejich nekonečných tajemstvích. O plesech, slavnostech, vdavkách, nákupech šatů, bot a klobouků. A samozřejmě o erotice. Ale jemně, v náznaku, máme dost vlastní fantazie a zbytečné detaily nás většinou rozladí.
Byly jsme vrženy do emancipovaných století. Kvůli obživě, ošacení a složenkám, někdy dokonce kvůli seberealizaci či jiným vírám jsme dennodenně nuceny konat činnosti mužské a veskrze racionální. Děláme je. Účty za nás nikdo nezaplatí. Ale proč o nich máme ještě číst?
Literatura je pro většinu z nás kouzelné místo, útočiště, ve kterém nemá všední realita právo vytlačovat romantické sny a touhy. Je to náš druhý domov, v němž nemusíme nakupovat, vařit ani lamentovat nad rozbitou pračkou.
Moudří spisovatelé si toho vždy byli vědomi a tuto naši potřebu vydatně krmili. Leč někdy v průběhu dvacátého století se odkudsi vyloupla myšlenka, že příběhy jsou vlastně hloupé. Číst o lásce a o vztazích poněkud zpozdilé. Literatura nás má poučit. Přesvědčit o své hloubce. Zušlechtit. Jinými slovy, má nás dovést k představě, jak je krásné máchat spolu se starým rybářem v moři ohlodanou Rybu.
Omlouvám se panu Hemingwayovi. I všem ostatním spisovatelům, kteří mají dobré úmysly a chtějí svět vylepšit svými konstrukcemi. Je to jejich právo.
Chci jen o něco poprosit všechny rodiče, kteří právě stojí před knihovnou a vybírají svému potomkovi vhodnou knihu ke čtení. Nebo to budou dělat za týden. Vždyť začíná školní rok a děti přinesou domů nové seznamy četby. A možná se i zeptají na Váš názor.
Řiďte se srdcem. Vyberte dílo, které jste milovali. Nehleďte na autorovu reputaci či hodnocení literárních vědců a vševědců. Knihy přežívají jen díky naší lásce.
A pokud je nebudeme mít rádi, umřou. Jako jejich autoři. Jako ta nešťastná Ryba.
