„Bojím se lidí, co jsou moc happy,“ zpívá Nohavica v jiné písni. Ten diktát radostného plácání, který se poslední dobou objevuje zvlášť v blozích a pod blogy některých kolegyň, mě dohání k pláči.
„Píšeš o příliš vážných tématech,“ sdělila mi přítelkyně s radostným zachichotáním a pověsila na blog pojednání o robertkovi. „Kdo si stěžuje na počasí, neumí se radovat ze života,“ hlásá článek známé blogerky, která se raduje i v dešti a mezi sněhovými vločkami. „Neberte všechno tak vážně,“ nabádají nás rozjařené diskutérky. „Nejlepší je dělat si ze všeho srandu – stejně všichni umřeme, hahaha!“
K popukání. Jímá mě hrůza, kdykoli rozkliknu další happy blog.
Připomíná mi to známý horor Stepfordské paničky od I. Levina. Tam se poměrně normální a zdravě depresivní mladá spisovatelka (nebo moderátorka?) přistěhuje se svým manželem do malého městečka kdesi na středozápadě a s hrůzou zjistí, že je zaplněno upravenými, šťastně vyhlížejícími paničkami s útlým pasem a šťavnatým poprsím. Profesionální manželky zajímá jen uklízení, vaření, pečení a obšťastňování spokojených manželů. Hrdinka se marně snaží najít spřízněnou duši – a když ji konečně najde a pookřeje, čeká ji další rána - ta jediná nedokonalá žena s vlastním názorem a truchlivými myšlenkami se přes noc promění ve stejně dokonalou samičku jako ostatní Stepforďanky.
Kdo příběh zná, pointu číst nepotřebuje. Kdo nikoli, doporučuji. Umělohmotné stepfordské paničky jsou dostatečně odstrašujícím „živočišným“ druhem – jedna jako druhá, žádné smutky, žádné problémy. Jen veselý úsměv na bezchybně namalované masce. Úsměv barbíny.
Já právě veselá nejsem. Říkám to jasně a zřetelně. Nemám náladu číst články o pejscích a erotických pomůckách a povinné dobré náladě. Nemám náladu číst články o NIČEM.
A číst je nebudu. Ani se k nim dále vyjadřovat. Hezký zbytek Velikonoc.
PS: A z důvodů zdravotních i časových se omlouvám, dále nebudu přispívat do diskusí.
