Blížila se ke mně silnější, mateřsky vyhlížející žena. Zdravila mě širokým úsměvem. Dovlála v širokých květovaných šatech až ke dveřím kabinetu a vlídně mě oslovila.
„Hledáte někoho?“
„Vlastně jsem přišel za celým osazenstvem vaší svatyně. Pustíte mě dál?“
Zatrylkovala holčičím smíchem a otevřela dveře. Nechal jsem ji projít první a vstoupil do světlé, prostorné místnosti. Sedm pracovních stolů. Čtyři počítače. Veliká knihovna. Na okenních parapetech malá botanická zahrada.
„Máte to tu pěkné. Krásný výhled.“
„Ano. Je nám tu dobře.“
„Není to trochu stresující, pracovat s tolika kolegyněmi najednou?“
„Ale kdepak. Máme spolu báječné vztahy. Evička je skvělá šéfová. A s čím vám mohu pomoci, pane…“
„Doktor Jahn. Přišel jsem kvůli zmizení slečny Goldové.“
Češtinářka mírně zbledla. Podala mi ruku a nejistě zašveholila:
„Boučková. Ale vy nejste od policie, že ne?“A
„Ne. Jsem tu na vlastní pěst. Víte, Gabriela za mnou dvakrát přišla do ordinace. Měla nějaké problémy se spaním. Neměl bych vám to říkat, je to lékařské tajemství… Ale teď zmizela a policie o ní nic neví. Musíme udělat všechno pro to, aby se zase našla.“
„A…ano, jistě. Budete asi chtít mluvit s Evičkou, ne?“
„Ale i s vámi. Neměla Gabriela v poslední době nějaké starosti?“
„Já bych o tom nerada mluvila. Víte, Gabriela je trochu nestandardní člověk, domluvit se s ní je někdy velmi těžké a …“
Do místnosti vešly další dvě ženy. Vysoká, na krátko sestříhaná bruneta v teplácích a výrazná blondýna v černém kostýmku.
„Kolegyně Režná a kolegyně Koutová, vedoucí našeho kabinetu. To je pan doktor Jahn, přišel kvůli Gábince. Já běžím do ředitelny, musím něco projednat ohledně celoškolního projektu.“
Boučková zmizela. Obě nově příchozí mi podaly ruku. Profesorka Režná velmi rázně. Koutová mi vložila do dlaně leklou rybu a zřetelně se vyhnula mému pohledu.
„Posaďte se, pane doktore. Čím vám můžeme pomoci? Ještě tu s námi sedí Pavlínka Lesná, Zdena Dárová a Bára Borská. Bára je právě na neschopence. Á kolegyně přicházejí.“
Zpravila zbylé dvě profesorky o účelu mé návštěvy. Vážná a krásná Lesná mi zdrženlivě pokynula. Dárová si mě podezíravě prohlédla. Rázná přede mě položila hrnek s kávou a talířek se sušenkami.
„Sladíte, pane doktore?“
„Ne, černou bez mléka. Děkuji.“
Čtyři páry očí mě pozorovaly s mírnou nedůvěrou. Začal jsem svůj naučený monolog. O problémech se spaním. O včerejší návštěvě Gabriely v mé ordinaci. O příchodu policie. Nezmínil jsem se o skutečném důvodu Gabrieliných potíží ani o Albínovi a Fazolkovi.
„A od nás potřebujete co, pane doktore?“
„Vaše kolegyně se ztratila. Policie po ní pátrá. Pravděpodobně už ji prohlásila za pohřešovanou a já s nimi spolupracuji. Rád bych věděl, jaká byla v posledních dnech. Neměla nějaké starosti? Nedošlo k nějakým neočekávaným událostem?“
„S Gabrielou dochází k neočekávaným událostem prakticky neustále, pane doktore,“ pravila Eva Koutová sladce. „Už jsme si zvykly.“
„Jak to myslíte?“
„Gabriela není schopná práce v kolektivu. Má svá vlastní pravidla a řídí se pouze vlastní hlavou. Logicky se musí dostávat do konfliktu s kolegyněmi, které ta společná pravidla chtějí dodržovat.“
Eva Koutová vypadala bezchybně. Polodlouhé světlé vlasy, bílá blůzka, kostým sice levný, ale úpravný. Mohla být tak o deset let starší než Gabriela. Vzorová paní profesorka. S jasnými a nezpochybnitelnými názory.
„Projevuje se to nějak konkrétně, paní profesorko?“
Eva Koutová se usmála a pokynula kolegyním. První promluvila myška Dárová.
„Gábinka je velmi nekonvenční, pane doktore. Má originální názory. Víte, ale bohužel si myslí, že má vždycky pravdu. Evička se s ní něco natrápila.“
„Hlavně se nedokáže smířit s NST,“ zakroutila hlavou Režná. „Přece každý soudný člověk vidí, jak jsou důležité.“
„NST?“
„Národní srovnávací testy, pane doktore,“ usmála se Koutová sladce a povzneseně. „Gabriela proti nim vede takovou svou soukromou válku.“
„Aha. A vy jste s nimi spokojené, paní Koutová?“
„Nějaké srovnání mít musíme, že. Nějaké objektivní hodnotící měřítko.“
Dvě profesorky souhlasně přikyvovaly. Lesná poněkud zdrženlivě hleděla z okna na podzimní barevnou nadílku. Hlavní slovo tu evidentně měla Koutová. Znovu jsem si vzpomněl na Gabrielino přesvědčení, že nikomu chybět nebude. Že je nahraditelná.
A také jsem si vybavil Horaciovy oči na chodbě.
„Paní profesorko, jsem poměrně sečtělý starý muž, ale s některými otázkami v těch testech bych si opravdu nevěděl rady. Vám nevadí to množství nepotřebných pojmů? Ty jednoduché a jednosměrné interpretace, které jsou po studentech požadovány? Nepřipomíná vám ta unifikace myšlení období nedávné totality? Přiznám se, mě trochu mrazí.“
Eva Koutová se na mě znovu usmála, tentokrát velmi přesvědčivě. A velmi profesorsky. Jako na nechápavého studenta ve své oblíbené třídě.
„Milý pane doktore, přenechejte starost o kvalitu testů odborníkům z NASRTu. My vám také nemluvíme do vaší práce. Pokud se studenti naučí, co mají, nemohou ty testy neudělat. A my jim samozřejmě všechny potřebné informace rády předáme. To je naše práce. Á, zvoní, budete nás muset omluvit. Čeká nás výuka.“
Češtinářky se zvedly, popadly každá nějaké sešity a učebnice a začaly opouštět kabinet. Jako poslední se kolem Evy Koutové protáhla Lesná. Když spolu se mnou vycházela ze dveří, vtiskla mi do ruky kousek papíru.
„Telefon na Báru Borskou. Zavolejte jí. Má chřipku, ale třeba vám řekne něco užitečného.“
Odcházela, na tváři smutný úsměv. Všiml jsem si, že má krásnou postavu a vznešenou chůzi královny.
Nejisté a zrazené královny z neveselé pohádky pro dospělé.
