Po odchodu Gabriely a jejího doprovodu jsem chvíli tupě pozoroval chodce na ulici. S panákem skotské na uklidnění. Pořád mi to nějak nešlo dohromady. Nejsem soudní psychiatr, ale Gabriela se nechovala jako čerstvá vražednice. Byla vyděšená, chtěla zmizet, ale že by právě nalila louh do kafe kolegyni – moje zkušenosti takovou možnost nedokázaly bez potíží vstřebat.
Vzpomněl jsem si na svou osudovou pacientku. Na její vyděšený pohled, který mě léta budil ze spaní. Teď mě bude budit pohled Gabriely.
Nalil jsem si další skotskou. A vzal do ruky noviny.
Na první stránce jako vždy šéf NKS, Mojmír Čech. Muž, který se nejvíce zasadil o spuštění Národních srovnávacích testů. Ministr, jehož pevná ruka prosadila řadu změn, zprvu kritizovaných, posléze trpěných, v poslední době oslavovaných.
Mojmír Čech také přejmenoval ministerský úřad na Ministersvo škol a národní výchovy. Získal si oblibu především svým zdůrazňováním vlastenectví. Opustil malou vládní stranu, díky které se vyšvihl do vysoké politiky, a spolu s několika vlivnými přáteli založil novou, Národně konzervativní stranu. Ta se překvapivě stala favoritem budoucích parlamentních voleb.
Úspěch NKS byl pro mnoho lidí záhadou. Mojmír Čech jako charismatický vůdce vítězné strany překvapením. Stále jsem měl v paměti jeho politické začátky. Zprvu působil značně nejistě, ve vládě ho udrželo jen jeho pevné přesvědčení, že on je ten správný muž, který povede svůj resort nejsprávnějším směrem.
Přesto své názory prosadil. Získal si respekt i zanícené voliče. Během dvou let se stal nejpopulárnějším ministrem nové, národně orientované státní politiky.
Zvonek zadrnčel podruhé. Další pacientka byla objednaná až na pátou odpoledne. Rezignovaně jsem otevřel vchodové dveře, přede mnou stáli další dva policisté. Alespoň podle průkazek, které mi strčili pod nos. Tentokrát jsem si je prohlédl pozorněji.
„Pan doktor Jahn? Jdeme si promluvit se slečnou Goldovou.“
„Jak vůbec víte, že by tu měla být?“
„Od kolegyně ze školy.“
„Ale tady už byli pro změnu vaši kolegové,“ zasyčel jsem nedůtklivě. „A vzali ji s sebou.“
Starší z dvojice povytáhl obočí a překvapeně zavrtěl hlavou.
„Žádné kolegy jsme sem neposílali."
Chystal jsem se přibouchnout jim dveře před nosem, ale jeho slova mě zarazila.
„Odvedli ji kvůli vraždě Evy Koutové, její šéfové. Možná byli z jiného oddělení.“
„Pane doktore, to je nesmysl. Žádná šéfová slečny Goldové zavražděna nebyla.“
„Nebyla? A proč jste tady vy?“
„Slečna Goldová podala žalobu na NASRT, státní ústav, který má na starost Národní srovnávací testy. Zpochybnila relevantnost testů z češtiny. Dáme vám ty materiály přečíst, pokud budete mít zájem. Rozebrala testy velmi důkladně. Znáte jméno Jiří Mrožek?“
„Matně se mi vybavují nějaké souvislosti…“
„Projektant testů z ČJL, počítalo se s ním na místo Hlavního projektanta NASRTu. Jeho se dotýkala největší část kritiky slečny Goldové. Dnes ráno spáchal sebevraždu. Prášky na spaní.“
„Ale slečnu Goldovou před chvílí odvedli vaši ko….“
Zíral jsem na něj poněkud připitoměle. Pokud Gabrielu neodvedla policie, kdo byli ti dva muži s průkazkami? Které jsem si prohlédl jen velmi nepozorně.
„Kapitán Lesný, nadporučík Strnad,“ představil sebe i kolegu starší policista. Oba vešli na můj pokyn do domu a zvědavě se rozhlédli. Lesný pokračoval v monologu.
„Kdo byli ti dva před námi, to nevíme. Vyšetřujeme sebevraždu toho Mrožka. Pokud to tedy byla sebevražda. A slečnu Goldovou potřebujeme vyslechnout. Vypadá to, že nás někdo předběhl.“
„A že si ten někdo neoprávněně hrál na policii,“ zabručel Strnad.
„Ale kdo? Neměli byste slečnu Goldovou začít hledat?
„To bychom asi měli.“
Lesný se podrbal na pleši. Strnad vytáhl zápisník a pohodlně rozvalil svých sto dvacet kilo ve velikém křesle.
„Tak nám je popište, pane doktore. Ty naše předchůdce.“
Zodpovědně jsem popsal Albína i Fazolku.
„A ta slečna Goldová, pane doktore. Co byste nám o ní pověděl. Proč u vás vlastně hledala pomoc?“
„Ctím lékařské tajemství, pánové?“
Lesný přikývl.
„Já také. Zatím není slečna Goldová pohřešovaná. Ale přesto – souvisela její návštěva nějak s tou žalobou? Asi bychom to měli vědět, jestli se ztratila. Už jenom proto, abychom začali odněkud to klubko rozmotávat.“
Přikývl jsem.
„Byla vyděšená. Měla strach, chtěla se před něčím schovat. Mluvila o té žalobě a také mi ukazovala Národní srovnávací testy. Chápu, že se jí nelíbily. Mně jako psychiatrovi se také nelíbí.“
„Proč?“
„Jsou v nich rozbory textu, které předpokládají jedinou správnou odpověď. Ta je u literárních interpretací prakticky nemožná. Stejně jako u interpretací terapeutických.“
„Děkujeme vám, pane doktore. Zůstaneme ve spojení.“
„Máte představu, kde ji hledat?“
Lesný nepřítomně zavrtěl hlavou.
„Ne. Půjdeme k ní domů. Třeba jí tam najdeme spokojeně večeřet. I takové věci se stávají – partička se domluví, jak napálit staršího důvěřivce. Prohlédněte to tady, jestli nic nezmizelo.“
„Děkuji.“
„A pokud ji nenajdeme, rozjedeme pátrání. Ozveme se vám. Na shledanou, pane doktore.“
Lesný se Strnadem vypadli. Pozoroval jsem, jak odjíždějí. Skotská byla po ruce, ale nějak mě přešla chuť.
Otevřel jsem počítač a vyťukal Gabrielino jméno a příjmení.
Články v novinách. Podpis pod nějakou peticí proti oživování komunismu. A konečně název a adresa školy, na které učila.
Zadrnčel telefon. Lesný hlásil, že Gabriela doma není. Že nikde není. A že rozjíždějí pátrání. Pokud bych jim chtěl nějak pomoci, že mi budou vděční.
Ale sám ať se do ničeho nepouštím. Pátrání ať přenechám policii.
Položil jsem telefon a tupě zíral na obraz bílého pierota v kuželu modrého světla. Pierot se uklání, lidé tleskají, kolombína ve stínu objímá harlequina. Ten obraz mě provází od mládí, namalovala mi ho spolužačka po maturitě, vždycky jsem si ho věšel do pracoven a ordinací…
Pak mě to napadlo. Půjdu navštívit Gabrieliny kolegyně.
Hned zítra, pokud se do té doby má pacientka neozve.
