Malé děti se nebojí ztratit. To jen my, dospělí, se bojíme, aby se děti někam daleko a na dlouho nezatoulaly.
"Ahoj, co tu děláš", zeptal jsem se po chvilce, kdy jsem s úsměvem sledoval opravdu malou holku mluvící u regálu s konzervama. Zrovna měla v ruce fazole s párkem, kterým říkala: "Dneska ne, dneska jsou nudle s tvarohem."
"Já tu nakupuju", odpověděla mi a poškrábala se některým z prstíků (neviděl jsem tam) na zadku.
"Aha.", odpověděl jsem plný pochopení, abych tu opravdu malou kuchařku nevyděsil a spíš si získal její náklonnost.
"A kde máš košík?", pokračoval jsem ve hře.
Podívala se na mě tak, že zamilovat se bylo otázkou pikosekundy a odpověděla: "Já nakupuju virutálně."
"... a sakra!", odpověděl jsem, "ale to se moc nenajíš, co?", udržoval jsem debatu a kroucením hlavy kolem dokola jsem mezi regálama vyhlížel její mámu, tátu, babičku. Kohokoliv.
"Já nejim. Já vařim pro mámu a tátu.", řekla mi rázně a začala se přesouvat k polici s nakládanou zeleninou ve sklenicích.
"A maminka je tu s tebou?", začal jsem dítě mezi regálama lehce stopovat a bát se, abych nebyl považovanej za pedofila. Věk a holou hlavu na to bejt úchylem bych v očích mnohých měl.
"Maminka nakupuje maso u řezníka.", odpověděla a v ruce měla průhlednej pytlík s těmi nejlevnějšími olivami, které obchodníci hážou až dolů do prodejních polic. "Co to je?", natáhla směrem ke mně ruku s obalem.
"Olivy", odpověděl jsem a vyzvídal dál. "Jsi tady teda s tatínkem?"
"Ne, ten je v práci přece".
A sakra sakra...honilo se mi v hlavě. Buď dítě kecá (takových znám a miluju to!), nebo už někde mezi regálama pobíhá babička s hadrem na hlavě nebo děda s fest rozpadáděnym kardiostimulátorem.
"A s kym tady teda jsi?", hledal jsem východisko pro mě i pro toho, kdo tu malou krásnou holku v letních šatech s kopretinama měl hlídat.
"Se všema.", odpověděla.
A bylo vymalováno.
"A znáš tu někoho?", držel jsem dialog a šmíroval to dítě dál, protože se rozběhlo k regálu s rybíma konzervama. Jedny uzený šproty jsem hodil do koše.
"Tebe a tuhle pani taky", ukázala na pani, která si mě divně prohlížela a řekla: "Já to dítě rozhodně neznám!" a začala se vzdalovat, tlačila před sebou nákupní košík a pořád se tak podezíravě otáčela směrem k nám.
"Já tě znám. Ty máš pejska!", volala za ní moje ztracená holka.
Vzal jsem režii do vlastních rukou. Došel jsem k holčičce, nabídnul jí ruku a řekl: "Hele, když už se známe, já jsem Marek. Pojď, půjdeme spolu k pokladně a koupím ti nanuka." (Úchyláku - řekl jsem sám sobě!)
U kasy jsem vytáhnul z mrazáku jedno eskymo, rovnou ho rozbalil a podal jí ho.
"To nemůžete, nejdřív musíte zaplatit", vyštěkla na mě paní s lalokem, jaký bych předpokládal spíše pod mordou rypouše sloního.
"Můžete ohlásit, že jsem našel dítě?", zeptal jsem se a dodal "nanuka zaplatim".
"Jak se jmenuje?", zeptal se rypouš sloní už o poznání vlídněji.
"Jak se jmenuješ?", naklonil jsem se holčičce lízálkový. Její jazyk už spolehlivě drhnul o bílou strukturu eskyma.
Polkla a řekla: "Honza."
Rypouš sloní se podíval na mě, já na holčičku a zopakoval jsem: "Honza?"
V tu chvíli do prodejny vpadla opravdu na smrt vyděšená mladá ženská. Udýchaná. Rudá v obličeji. Dýchavičná. Strnulá.
"Honzo!", zakřičela, doběhla k nám a začala brečet.
Rypouš sedla ke kase, aby obsloužila jiného zákazníka.
Honza přestala lízat eskymo.
A já se díval, jak maminka padla na kolena, objala Honzu, obličejem se zachumlala do jejího malinkatýho ramínka a jen vzlykala a popotahovala nosem.
"Tak ahoj, Honzo!", pohladil jsem holčičku po hlavě a chystal se ke kase.
"Děkuju vám", zavzlykala maminka a už stála na obou nohácha a dlaněma si z obličeje otírala slzy smíchané s nudlema z nosu.
Pokladní jí podala papírovou utěrku.
"To mi nemůžeš takhle utíkat k cizím lidem", musela dát máma dceři přirozenou mateřskou edukaci.
"On neni cizí, on je Marek."
