Jedna ze situací, která může dokonale zatřást vztahem, je prachvobyčejný stěhování. Mají vůbec psychologové a vztahoví kaučové toto téma zařazeno do svých osnov?
Stěhování je velikou příležitostí zbavit se věcí, které jste už víc jak rok nepotkali očima o dotyku nemluvě!
Citově labilnější jedinci si ve vrcholných etapách stěhování začínají KOCHAT!!! Kochají se pohledem na kousek papíru s podivnou kresbou, protože se rozpomenou...
Stěhovací auto je už zaparkované pod domem a vám dochází smršťovací fólie nakoupená dokonce do foroty a průhledná izolepa se opět na jejím konci při poslední aplikaci plně přilepila ke kotouči A NEJDE SLOUPNOUT!
O tom, kam se ZASE zatoulaly nůžky a dva řezáky na fólie a izolepy, už vůbec nepřemýšlíte. Konec konců - máte zuby a ty se jen tak nezatoulaj - pokud nejsou vyndavací...
A tohle už trvá DVA DNY!!!
Takže v předklonu s bolavejma zádama držíte oběma rukama přepravku s knihama, kolenama se na její horní část snažíte překotit roli s docházející smršťovací fólií a cvakáte zubama v přípravě na její přehryznutí.
A někdo zvoní! Asi stěhováci...
Vzdáte tedy kursy kolenního obsluhování role smršťovací fólie a neopatrně upustíte přepravku plnou knih přesně na lůžka nehtů u palců na noze. Rukám se uleví, začnou trpět palce u nohou. A v kapse vám zazvoní mobil...
"Tak jsme tady, mladej pane a nemůžeme se dozvonit.", zahlaholí hlas muže, který nevěděl, komu volá. "Mladý muž" byl zkroucený bolestí pádu přepravky na palce u nohou, zpocený, se začínajícím hexnšusem, ale rozhodnutý se nevzdat. Došourá se tedy ke dveřím, otevře je a zírá v předklonu na dva chlapy jak hory a velehory velký, s stěhovacím kšandama v rukou a s úsměvem, který nemá žádnou šanci "mladýho pána" nijak výrazně vylepšit, postávají mezi futry.
Že ještě není všechno dobaleno vůbec neřešíte. Jste rád, že se vám podařilo dostat se ke dveřím, ty otevřít, hlesnout na pozdrav a pozvat dál hromotluky, kteří by dokázali uškrtit i keporkaka.
"Takže nejdřív na Smíchov a pak za tu Prahu, mladej pane?", žádá instrukce jeden z obrů."Přesně tak. Máte to tu vyskládaný v pořadí, v jakym se bude vynášet z auta na těch dvou adresách.", dostanete ze sebe celkem souvislou větu a dodáte: "Můžete to nosit pomalu, protože sbaleno ještě není. Nemáte s sebou navíc fólii?"
Jeden z obrů ani nehlesne, sáhne do jedné z kapes na jeho montérkách a vytáhne roli fólie. Umíte si tedy představit, o jak vzrostlé muže šlo, když jsem si při jejich příchodu nevšiml kapes velkých tak, aby hravě spolky roli plastu...
Převezmete s povděkem a se syknutním z bolesti roli a chlápci začnou jednou rukou zvedat celý skříně a "mladý pán" odchází v předklonu ke své původní činnosti.
Vrací se přes ložnici do obýváku dobalit bednu s knihama a cestou zaznamená, že druhý člen balicí party sedí uprostřed zpřeházeného pokoje na jedné z přepravek a listuje průvodcem po evropských metropolích... a usmívá se při tom a je mu dobře. "Mladýmu pánovi" dobře neni.
"Hele, podívej se Lisabon.", dostane se uprostřed totálního bordelu v obrovským bytě při stěhování nabídky, která se prostě neodmítá. "...to je asi fakt to nejhezčí město na světě".
Ve chvíli, kdy přijímáte informaci o nejhezčím městě na světě, pracuje druhá polovina mozku se situací, kdy do jedné klasické zelené přepravky musíte umístit: koště, in-line brusle, pálku na squash (kterou jste neměli v ruce už pěkných pár let...), sochu zlatého prasete ve velikosti malého selátka, odšťavňovač!, potápěcí ploutve na velikost nohou 45, diskokouli a 67 utěrek. ...že jsem se kdysi víc nevěnoval tetrisu!
Mozek dostává finální zásah a odmítá nejen přijímat nové informace, ale hlavně ty dříve přijaté nechce řešit.
"... jo, jo, Lisabon. Eště zbejvaj kuchařky přetáhnout fólií a knížky jsou hotový.", řeknete hrdě a čekáte.
"Nejlepší chobotnice jako tapas vůbec.", přiletí odpověď z jiné planety.
Nefunguje ani instinkt. Natož mozek. S velkou obavou testujete, jestli vůbec ovládnete ruce a nohy, tedy, jestli jste štont je rozpohybovat.
S velkým potěšením zjistíte, že nohy se samy od sebe rozpochodovaly směrem k obýváku, cestou zaznamenáte v zafóliované bedně jeden z hledaných řezáků (v této chvíli k nepoužití, i když na něj koukáte, protože je pod fólií!!!) a zuby vám samy od sebe začnou přípravně cvakat.
Bez nostalgie opouštíte přístav v Lisabonu i báječný tapas z chobotnice a tělo se pomalu předklání a jednou rukou stáhnete z válce fólii darovanou obrem a zkušeně třikrát přebalíte přepravku s kuchařkama. Nehtem, za kterým je černo jako před surovou letní bouří, uděláte řez a HOTOVO.
Dosedáte na prdel přímo na opuštěné parkety, feng šuej se nekoná, chlápci vedle pohazujou křeslama, který jsem tahal přes jednu místnost obouruč víc jak tři minuty a za zádama se ozve: "A Berlín...to byla jízda!"
Když se tohle všechno dva dny připravovaný přežene, není to konec...
"Mladého pána" ještě čeká etapa instalace! Instalace nábytku, nekonečného množství ručníků, utěrek, povlaků na peřiny jedno a více místných, ubrusů, obrazů, zrcadel, sošek, sbírky skla, varný konvice, závěsů, květináčů a živých kytek, dóz s těstovinama, židlí, štorklat, stolů a knihoven a ... průvodců pro evropských metropolích...
A to taky neni všechno! Ještě zbývá likvidace všech těch beden z papíru, přepravek, pytlů, tašek IKEA a papírů dělících od sebe jednotlivé kousky opravdu velké sbírky skla...
A když pak přijde čas, uděláte si kotel lipovýho čaje, vytáhnete z bedny průvodce po Lisabonu a zalistujete v něm. Že je kolem, jak říká moje máma, mrdník - vůbec neřešíte.
Nejdůležitější je to, aby si přisedl/-a i ten/ta, který/-á vám ten Lisabon po strašně dlouhý době vlastně připomněl/-a.
