Někdy je holt setsakra těžký bejt dítětem jinak funkční až skvělý mámy. Třeba, když vás přes telefon požádá, abyste jí zazpívali...
Sice už je ráno taková zima, že se chlupy na nohách stavěj do pozic chlupů na štětkách na malování, ale já to nevzdám!
Pořád v šortkách, pořád ve vietnamkách a pořád víra v teplo, který se u nás ještě na chvíli určitě zastaví.
Ani Stelle se nechce zalízt do vysoký studený mokrý trávy, aby tam skrytá jako pravá dáma, v klidu odložila ranní bobek.
Jeřabiny už maj barvu pomerančů, tráva už neroste tak rychle, nad hlavama se dávaj do lítacích stád všichni stěhováci a děti si do školy v brašnách nesou k svačině švestkový koláče s mákem.
Na tahu je podzim.
Av tomhle "marastu" se v kapse šortek rozezvoní mobil.
"Ahoj. Co děláš?", ptá se matka syna ve všední den kolem osmé ráno.
"Venčim. Mrznu. Trochu se prudim. Nejsem vosprchovanej a zuby taky ještě nemám vyčištěný.", vyleje se ze mě líně až votráveně.
"No jo, podzim co?", souhlasně se mnou vrní máma a já si všímám, že mi prsty u nohou lehce zmodraly zimou.
"Tak mi zazpívej!", pobídne mě zvesela.
"Zorino..., kdy já ti naposledy zazpíval? To mi teda řekni.", vyjelo ze mě z toho všeho překvapení, že bych měl mámě zazpívat do mobilu. Ve všední den ráno! V osum hodin! V mejch třiapadesáti!!!
"Naposled?", chvilka váhání, "asi někdy dávno pod vánočním stromkem nebo na nějaký školní besídce." specifikuje Zorina moje poslední, pro její uši určené zpívání.
"No..to skoro ještě neměli mamuti chlupy, teda.", zarazí mě ta vzdálenost od doby, kdy jsem mámě naposledy zazpíval.
"No právě, mě tak včera napadlo, že jsem tě jako dospělýho nikdy neslyšela zpívat. Tak to dej!", nakopla adrenalin v mém vymrzlém těle Zorina.
"Si děláš prdel, ne?", nevěřil jsem stále interesu, který matka tak zlehka, ale rázně projevila.
"Kdybych si dělala prdel, tak ti řeknu, že se k tobě odpoledne stěhujeme. Ale chci jen zazpívat. To je nějakej problém?", trvala na svym moje máma.
Rozhlídnul jsem se kolem sebe. Na dohled kromě Stelly nikdo a výzvy já rád!
"A co?", požádal jsem o nějaký vysněný reperotár a bál se nápadu o písničce od Chladila, Hály nebo Gondolánovy grupy.
"To je jedno. Ukaž co umíš.", hecovala mě dál.
Zastavil jsem se, ještě jednou se pořádně rozhlíd a spustil. "Mami, mami, mami - must be funny, in the rich man´s world.."
Nedozpíval jsem.
"Česky, vole, anglický písničky neumim. Něco pro maminku. Jako tenkrát, na základce.", hecovala mě Zorina dál.
Lovil jsem v paměti. V dávné paměti...
"Ó hřebíčku, zaahraadniický, óóóó růžičko voňavá...", dal jsem to popěvku celé své srdce a napětí v písni obsažené.
"To bych mohla považovat za výsměch pacientům s alzheimrem. Každej by ti hned řek, že zapomenout je tak lehký. Jinou.", zavelela Zorina.
Stella se už nudila, mě mrzly nohy a od huby mi šla pára.
"Řekl lááááásko mááááááá jááááááá stůůůůůůůůňu, svoji pýchu já jen hráááááááál...", dal jsem první slova sedmdesátkovýho slaďáku.
"No, to už je lepší, ale radši bych ňákou lidovku.", zatípla máma moje vibráto.
Připadal jsem si jako blbec, ale nikomu jsem svym blbstvim neubližoval. Navíc jsem plnil přání té, co mě porodila, kojila, fackovala a sem tam přidržela kýbl, když jsem špatně odhad množství vypitého alkoholu.
"Já su tvoja poddaná, od večera do rána, dělaj se mnú co chceš, obracaj ňa jak chceš, trebárs hore nohama.", zašveholil jsem lidovku a udělalo mi to dobře.
"Tu neznám. To je ňáká děvkařská, ne?", zarazil Zorinu můj popěvek.
"To je lidová. Život jako děvka, hore nohama."
"No...aspoň život zábavnej.", řekla máma, "ale představovala jsem si něco víc k srdíčku.", zažadonila.
Pořád jsem byl na louce sám a tak sem spustil: "... také sa mi dívča páááááááááči, co má čííííípky na rubáši...sukééééénky si hore vykasuuuuje, bílééé nožky ukazuuuje..."
"Ty lhááááři!", smála se máma přimo do nebe. "Dívča, jo? Něco uvěřitelnýho, prosim."
Dalším songem jsem teda přiznal barvu: "Mamko moja, já sa vydávať mám..., chodí za mnů z Javoriny cikán. Cikán sa mi prevelice luuuuuuuuuubi, pretoze má peknéééé bíléééééé zuuuby."
Chvilka ticha.
"Tak jo. Zkusili jsme to, ale úroveň a něhu tvýho školního zpěvu to už holt nemá.", zakončila Zorina středeční ranní hodinu zpěvu. "Kdy přijedeš domu?"
A já, zblblej z toho celýho rána začal: "Domů k nááááááááám, kde vítr zpívá diviznáááááááám...."
"Divizny už schnou, chlapče, tak abys to ještě stih. Pusu.", řekla Zorina nakonec a típla mobil.
Až někdy potkáte venku chlapa, kterej do mobilu zpívá o cikánech, o vykasané sukni, o hřebíčku zahradnickym nebo stonavé lásce, je všechno v cajku. To si jen na druhý straně telefonu jeho máma přála, aby jí ten chlápek plešatej po letech zase něco zazpíval...
