Některá slova nás ochrání před nepříjemnostmi až zmarem. Například:" Fragile", "Pozor jed!", "Choďte vpravo", "Nebezpečný náklad" a ... "rizoto".
Ke konci dne ubývá sil, ubývá entuziasmu a bůhvíkam mizejí slova.
Zkuste si všimnout nálady na ulicích v současných dnech kolem šesté večer. Nejednou získáte pocit, že někde někdo vyhlásil hru na apatii spojenou s držením bobříka mlčení.
Kluk postávající vedle mámy na stanici tramvaje byl zabalenej jako ruský málčik. Ne, o válenky nešlo, ale zabalenej byl od hlavy k patě "aby neprostyd", na hlavě měl oranžovýho kulicha a na zádech školní brašnu tak plnou, že jsem ho podezříval z přenášení Kaplanovy turbíny.
Maminka stojící vedle něj měla ve tváři výraz Sfingy a obou dlaních za háčky prstů zavěšené objemné igelitové pytle s nákupem. Kabelka jí neustále klouzala z ramene a od pusy jí šla pára jak z parní lokomotivy. Dýchala rychle, chvilkami přerývavě a drobně pokyvovala hlavou nahoru dolů. Zřejmě blbej den.
"Mami", řekl po chvíli oranžokulišák a podíval se na Sfingu, "co jsi koupil k večeři?"
Sfinga mlčela (jak taky jinak), jen pokyvování hlavy shora dolů se změnilo v pohyb zleva doprava a k předchozí téměř nehybnosti ještě přidala kopání špičkou pravé nohy do námrazy na chodníku.
"Tak co?", vypouštěl v páře z pusy dotaz malý kulíšek.
"Na co bys měl chuť?", zeptala se Sfinga, aniž by se na kulíška podívala.
"Určitě ne rizoto, už bylo. To si už vařil.", odpověděl chlapeček bez váhání a já si všimnul, že na mámu mluví v mužskym rodě. Maminka ale rozhodně nebyla transvestitní. Jen byla utahaná jako kotě a měla všeho, jak bylo vidět, plný zuby.
Hlavu pak otočila mírně doleva, podívala se na chlapečka a lehounce, jako by se na zem snášela pouhá jedna vrstva exkluzívního toaletního papíru řekla: "Tak to máš smůlu, bude rizoto.", a vrátila pohled Sfingy do patřičných míst a námrazy začala okopávat levým chodidlem.
"Proč nemáme maso?", otráveně poznamenal klučík.
"Protože je leden.", odpověděla nelogicky. Někdy totiž dá nelogická odpověď daná dítěti velké šance dospělému. Velké šance na chvíli ticha (než dětský mozek zpracuje nulovou logiku) a taky velké šance připravit si jiné téma debaty, nebo najít elegantnější odpověď na již položenou otázku.
"A v březnu maso bude?", zasadil syn matce otázku s takovou nevinností, s jakou se dokáže zoufalej pes vydělat uprostřed obejváku na zrovna vypucovanej koberec.
"V březnu budou vajíčka.", utrousila ledabyle z pusy, protože se jí fakt mluvit nechtělo a potřebovala na pár minut zavřít pusu malému zvědavovi a pro sebe získat chvilku ticha.
Přepočítal (-a) se.
"Vajíčka jsou ze slepice, který mají maso." Pinďa se nenechal zmást. "Tak co budeš dělat s tim masem? Když jsi byl malej, tak jsi taky pořád jed rizoto, mami?". Hrdinskej dotaz!
"Když jsem byla malá", nadechla se maminka, "tak jsem pořád jedla čočku a hrách."
"... a prděl jsi?", přestal klučík kopat do námrazy a posunul si čepici tak, aby mu nešla přes drobné obočí.
"Já neprdim", i nadále nebyla máma Sfinga moc sdílná.
Tramvaje někde na Plzeňský zřejmě přimrzly ke kolejím. Žádná se ke stanici naším směrem nepřibližovala.
"A když neprdíš, kudy to z tebe de ven?", hledal vysvětlení přírodního úkazu syn své matky.
"Ušima", odpověděla máma jednoslovně.
"Tý jo, to teda musi smrdět, protože ušima prdíš rovnou do nosu. Od prdky je to k nosu dál a nemusí to pak tak smrdět.", otřepal se skoro víc hrůzou než zimou prcek.
"A proto se vonim na hlavě kolem uší, abych nesmrděla", zasadila matka úder rodičovského imperia.
Kluk pěknou chvilku přemejšlel, pak se přesunul přímo před Sfingu a zeptal se: "Děti prděj prdkou a smrděj. Dospělý prděj ušima a voněj. Kdy budu dospělej?".
Malej chtěl prostě vědět, kdy projde onou tělesnou proměnou, kdy plynatost bude z těla odcházet ušima a vonět po Chanelu.
"Až sníš hodně rizota", tajemně ze sebe vypustila Sfinga a do stanice přijela tramvaj, kterou jsem já nejel, ale kterou odjel máma se synem na večeři, ke který bude rizoto...
