Žádné neposkvrněné početí, na to malý děti nehrajou a o oplodnění vajíčka spermií vědí asi tolik, jako já o vzdálenosti Proxima Centauri od tý naší koule.
Když ještě bejvaly v Česku hice - nějakej tejden nazpátek - promenádovali se lidi po naší plovárně skoro nahý.
"Eskymo nebo mrože?", dal jsem skupince prcků sahajících mi hlavou k pupíku na výběr.
"Já chci kornout!", dupnul si chodidýlkem o kachli před výdejním okýnkem jeden umanutec.
"Si hluchej, nebo blbej? Řekl jsem "eskymo nebo mrože".", připomněl jsem mu moji nabídku.
"To je malý a já mám hlad." trval na svém.
"Tak si dojdi domu pro chleba a pak si dej eskymo nebo mrože. Jiná cesta není."
V tu chvíli upoutala umanutcovu pozornost paní s bříškem kulatým a vyšpuleným jako obrácený lavór. Hluboký lavór!
"Hele", šťouchnul do mýho stehna svým ramínkem, "pani bude mít miminko. A má velký prsa, protože v nich je mlíkárna."
"Eskymo?", odpověděl jsem trochu od strany tématu gravidity.
"Jak se tam dostalo"?
Ostatní děti už olizovaly cuc na klacku, jen tenhle jeden parchántek malej se zasek na velkym břiše a mlíkarně paní vedle nás.
"E s k y m o ?", sekal jsem písmena slova jako Turek seká med.
"Jak ho tam ten čáp dá tim velkym zobákem?"
Byl urputný. Byl zvědavý. Byl zvídavý, ale k nanuku se pořád nevyjádřil.
"Dejte mi ještě jedno eskymo.", rozhodl jsem za něj a k nanukům si objednal velkou plzeň.
"Tady máš a mazej k ostatním." pronesl jsem prosbu a měl jsem za to, že jde o rozkaz.
"Von to břicho nějak jako tim zobákem roztáhne a to miminko do něj vyplivne?", olizoval mezi slovama umanutec rozbalenou kokosovo smetanovou pochoutku.
V tu chvíli měl pusu omatlanou tak, že se leckomu mohl zvednou žaludek.
"Sedneme si na to?", zeptal jsem se ho a půllitr položil na stůl vedle nás.
"Tak jo!", hupsnul umanutec na lavici, lízal a čekal.
Jak začít?
"Děti nosí čáp, to víš, že jo?", dal jsem se do vyprávění.
"To právě vim", sesrknul fleky z eskyma zpátky do pusy, "ale nevim, jak se dávaj do břicha."
"Tak já ti povim, ale nejdřív si utři hubu, ať jí nemáš zapatlanou.
Předlokltí umanutce se tahem přes pusu změnilo v kus masa politýho rozteklou smetanou.
"Mezi čápama jsou rozdíly. Děti totiž nosej jen ty, který jsou vystudovaný jako doktoři.", lhal jsem, až se mi od huby prášilo.
Umanutec přestal lízat a rozteklej nanuk kapal na stůl.
"Doktoři čeho?", zeptal se po chvíli.
"Doktoři na děti, přece. Zuby čápi nevopravujou.", zasek jsem jeho počínající nedůvěru. "Existuje na to čapí doktorská škola, kam choděj pěšky a v brašnách maj k svačině vysušený žáby.", přiložil jsem do kotle, protože všechno blbý bylo lepší, než vysvětlovat, jak ty děti dávaj tim dlouhym zobákem do bříšek maminek.
"A maj i vobvazy?", ulíznul umanutec zase kus z eskyma.
"Maj i vobvazy a náplasti a těma právě to miminko přilepěj za hlavu do břicha.", mastil jsem dál fantasmagorie a upil z oroseného půllitru.
"Ale jak ho tam daj?!", umanutec umantutej...
Upíjel jsem pomalu a přemejšlel, jak z týhle šlamastyky ven.
"No dírkou.", nenapadlo mě nic jinýho.
"Dírkou do prdelky?"
Trochu se mi ta představa eklovala, ale zaplať pánbu, že dírkou do prdelky...
"Přesně tou.", vyjelo ze mě, když jsem polknul.
"Tý jo, eště, že se to může stát jenom maminkám, viď?, byl už umanutec u klacku z eskyma a hubu měl krémem zrichtovanou jako pornoherečka v závěrečném záběru.
"Utři si to.", zavelel jsem znovu a už zadělané předloktí dostalo další dávku.
"A maminku to nebolí?", pokračoval umanutec dál.
"Nebolí. Ona o tom vlastně ani neví.", kamufloval jsem, co to šlo.
"Jak nemůže vědět, že jí čáp strčí do prdelky zobák?"
Ajajaj...
"Protože se to stává v posteli, když maminky spěj a ty čápi jsou doktoři, tak už vědi, jak ho tam strčit, aby to nebolelo."
Fuj. Jsem strašně prolhanej.
"Takže tam strčej ten zobák", nenechal se umanutec, "pak ho roztáhnou, plivnou tam to miminko..." a dokončil jsem za něj já, "a přilepěj ho do bříška leukoplastí.", pronesl jsem moudře.
"Aby náhodou nevypadlo, kdyby skákala, že jo?", klacík od eskyma byl už totálně bez eskyma.
"Přesně tak!", měl jsem za to, že debata je u konce.
"A jak ho pak odloupnou?". Debata u konce zdaleka nebyla...
"Na to maj zase doktoři, který mamince a miminku pomáhají na svět, takový speciální odlepovátko."
"Jak vypadá?", další rána pod pás. Pod můj pás.
"Jako to krájítko na vajíčka na tvrdo. Takový strunky a tím se hlavička ojede a leukoplast odloupne."
Zhluboka jsem se napil.
"A nebolí to miminka?", pátral umanutec.
"Bolelo tě to?", zeptal jsem se zrádně.
"Já si to nepamatuju, asi sem tam to lepítko neměl.", mudroval umanutec.
"Ale měl...", nedal jsem se ani já. "Sáhni si nahoru na hlavu."
Ručička umanutce jezdila po vrcholku hlavy sem a tam.
"Máš tam takovej hrbolek?", zeptal jsem se s vážným výrazem v obličeji i v tónu otázky.
"Mám.", zakřičel umanutec, "sáhni si."
Moje dlaň vjela do čupřin umanutce. Znalecky, jako doktor Bolíto, jsem jezdil po jeho hlavě.
"Jo, jo. Tady je a ještě tam máš zbytky lepidla po tý náplasti...", řekl jsem ve chvíli, kdy jsem si všimnul velkýho fleku na stole, kterej se tam plesknul při lízání eskyma.
"Podívej, čáp!", zavelel jsem a kluk se přestal soustředit a čuměl do nebe. V tu chvíli jsem kapanec z eskyma nabral bříškem ukazováčku a "lepidlo na děti" ukázal umanutcovi.
Než ho umanutec stačil prozkoumat a odhalit, že lžu, utřel jsem prst o plavky.
"... a teď mazej za ostatníma a ukaž mi, jak se skáče do bazénu.", zavelel jsem.
Umanutec vystartoval jako čamrda a běžel od mě pryč.
---
"Ty si teda vůl.", řekla do vzniklého ticha moje sousedka, která seděla vedle u stolu a lízala nanuka, "ale fajnovej vůl. Do dneška jsem nevěděla, že mi někdy čáp strčil zobák do zadku..."
