"Já sem teda už stará ženská, ale leccos jsem za život už pochopila. Virtuální realita - tam pořád ještě tak trochu bloudim."
Navýsost praktická ženská, jakou je Zorina, se mnou hodila řeč na téma virtuální realita. Dialog to byl nadmíru zábavnej.
"Sem nemohla usnout a pustila sem si televizi a tam mladý lidi vyprávěli o tom, jak je virtuální realita důležitá. Je?", položila Zorina první otázku.
"Pro někoho jo, pro někoho ne.", odpověděl jsem tak, jak cejtim.
"A co to teda přesně je? Je to realita, nebo jde o nějakej posun toho, čemu jsme vždycky říkali snění?"
"Hele..., asi jo. Je to jen posunutý snění."
"Tak to se mi ulevilo, že nejsem úplná kráva. Ale snění má bejt sněním, si myslim. Tys to už zažil?"
"Co?"
"No tu virtuální realitu s brejlema na sváření na nose.", popsala matka přesně to, na co se ptala.
"Jo, zažil. Potápěl jsem se se žralokama."
"Kde?"
"No, kde bych se asi tak se žralokama moh potápět, Zorino? V moři přece."
"Tys byl teď někdy u moře?", překvapilo mámu.
"Potápěl jsem se ve Středoklukách?"
'V bazénu?", šla Zorina po logice věcí.
"V moři. V bazénu máme v létě ledatak nějakej šajz, co do něj napadá a ten nebezpečenej jako žralok nejni, Zorinko."
"Takže kde ses potápěl?"
Matka stárne... a ptá se na stejnou věc několika možnejma způsobama.
"U Lukáše.", upřesnil jsem.
"Von má doma žraloka jako měl ten Krejčíř?", padla další otázka.
"Ne, von má doma ty svářečský brejle a pak takovej fórrichtung k tomu, kterej ti ty žraloky přinese až domu.", vysvětloval jsem tak, aby Zorina pochopila.
"Takže si koupíš brejle a fórrichtung a můžeš se potápět doma ve Středoklukách se žralokama?"
Pochopila!
"Jo, přesně tak, jak říkáš, Zorino."
"A to ti při tom neni jasný, že nejsi v moři, ale ve Středoklukách? To nechápu. Tomu věříš?"
"To máš, Zorino, jako se sněním. Taky to nejni reálný, ale hezky se tomu věří."
"Hele, já v životě ke snění žádný fórrichtungy nepotřebovala. Když jsem chtěla snít, tak jsem vypla úplně všechno hnusný a koukala jen po tom milym, i když vlastně nereálnym. Třeba sem chtěla, aby v zimě bylo léto a tak jsem si to naštelovala v palici a už to jelo. Co na tom, že za oknama padal sníh? Já stála na letní louce za zahradou a poslouchala cvrčky."
"Takže jsi vlastně takovou průkopnicí virtuální reality."
"Co to meleš? Já vůbec nevirtuovala, já snila! Na co brejle? Ty jsem vůbec nepotřebovala."
"Doba se hnula, Zorino.", upozornil jsem mámu.
"Doba se hnula. To máš recht. Ale jak se hnula, když lidi k tomu, aby byli chvíli šťastný potřebujou různý hejblátka a úplně zapomínaj na fantazii?"
Mlčim.
"Co mlčíš?", zatnula do mě Zorina.
"Asi máš pravdu.", řekl jsem po chvíli.
"Asi? Zakousne se někdy někdo do křupavý virtuální housky?"
