"Lidi prej teď po ulicích lověj pokemóni, tak si musim dát setsakra pozor, aby mi tě neunesli. Jeden nikdy neví..."
Je tak nějak dusno a vlhko. Člověk v určitý chvíle netuší, jestli se neocit někde u Mekongu, i když na dohled do nebe trčí věž barokního kostela.
"Sem ulepená jako olízanej cukršpalek. Funim jako stará fena vlčáka a orosená jsem celej den jak skořápka vejce, který vytáhneš z lednice a necháš chvíli na lince.", řekla mi a já si matku představoval jako čerstvě vyprdnutý zapocený vejce. Některý moje představy a fantazie jsou opravdu zvláštní.
"U nás stejně, taky mám často zarosený vejce.", odpálil jsem matku hrubým humorem. Hrubým, ale pravdivým.
"A v noci se melu jako těsto v díži a polštář mám mokrej, jako bych na něj imrvére lila vodu z konve.", přisadila máma další z hrůz, kterými v tenhle červencovej čas prochází její tělo.
"V noci ze soboty na neděli to fakt nešlo vydržet a tak jsem se sebrala, vzala v koupelně ručník a šla se na zahradu osprchovat. V noci! Tma byla černá jako tér a nad hlavou jsem měla stříbro z rozsvícenejch hvězd. Nohy mi po vlhký trávě klouzaly jako po mokrym igelitu a všude bylo ticho tichoucí."
"Byla jsi nahatá?", zajímalo mě.
"Jasně že jo! Copak ty se sprchuješ oblečenej?", odpověděla logicky a pokračovala.
"Ručník jsem odhodila na keř rybízu, sundala jsem si brejle a viděla jsem už úplny hovno. Po paměti jsem našla kohoutek od sprchy a pustila jsem vodu. Žádnej chlap neumí pohladit jako sprcha v noční zahradě. Nejdřív mi pohladila hlavičku a pak ta voda tekla přes prsa na břicho a stehna a rozlechtala mi kolena a po lejtkách sjela k chodidlům a klouzalo to eště víc."
Představoval jsem si osleplou vílu přes sedmdesát, která se v noci nahá sprchuje na zahradě u keře rybízu.
"Ty si víla!", řekl jsem spontánně.
"Jen chvíli, hochu, jen chvíli...", zavarovala matka melodií v odpovědi a pustila se do popisu věcí následujících.
"Mejdlo mi nateklo do vočí, chodidla klouzaly jako splašený sáňky, tma jak v řiti a jak jsem se pod tou sprchou bláznivě otáčela, tak jsem ztratila přehled o prostoru. Totálně v háji."
Z víly se v mých představách máma změnila v tápajícího ztracence.
"A pak jsem začala rukama šátrat kolem sebe, protože jsem hledala ten ručník, co jsem hodila na rybíz. A jak jsem sek vydala směrem k němu - teda, myslela jsem, že jdu směrem k němu..., tak jsem stoupla na odhozenou konev, zakopla o ní a válela jsem se jako raněná svině mezi kýblem, rybízem, někde pohozenejma brejlema a schovanym ručníkem."
"No", poznamenal jsem, "eště že sis nic nezlomila nebo nevykloubila.", projevil jsem obavu o matčino zdraví.
"A jak se tam válim a hledám najednou slyšim hlasy, který neznám. V tom tichu bych slyšela i mluvit hady."
"V noci? Cizí hlasy v noci na naší zahradě?", udivilo mě.
"No, taky jsem čuměla - teda - nečuměla, protože jsem neměla ty brejle a viděla sem uplny prd."
"A pak...?", hořel jsem nedočkavostí.
"Pak jsem se ještě víc přitlačila k zemi, protože jsem byla nahatá a chtěl jsem se stát neviditelnou."
"Povedlo se?", strachoval jsem se o matčinu pověst.
"Nepovedlo.", řekla krátce.
"Tý jo, takže tě viděli?", zaradoval jsem se.
"Kdyby jen viděli...", pronesla matka dramaticky. "Najednou se nade mnou, ležící u rybízu, objevily dvě postavy, který jsem měla rozmlžený a zeptali se: "Jsme v Česku, nebo už v Německu?"
"Cha chááááááááááááááááá", nemohl jsem jinak.
"Dvě chlapský postavy! Ne, že bych je viděla, ale slyšela jsem mužský hlasy. Ručník v prdeli, brejle daleko a já určitě na tý zemi vypadala jako osprchovaný roztávající iglů."
"A to ti nepomohli vstát?", zeptal jsem se logicky.
"Díky Bohu tyhle choutky neměli!", skoro zvolala máma.
Představa nahé slepé matky válející se u nohou dvou oblečených mužů v noční zahradě mohla vyvolávat až impresionistické představy, skutečnost ale byla spíš jako z nějakýho hodně frivolního filmu pro dospělé.
"Tak jsem jim řekla, že jsou v Česku a že jsem nahá a nevidim, protože nemám brejle a v očích mám zbytky mejdla."
"Nebála ses?", mluvil jsem dál.
"Já ne. Ale voni byli asi hodně vyplašený, protože řekli "fajn" a "nashledanou" a jak z tý černý tmy přišli, tak zase do černý tmy odešli. Třeba to byli ňáky ty pokemoni, nebo co?"
"A co ty?"
"No co já? Brejle jsem našla až ráno a postel jsem měla plnou posekaný zelený trávy."
Je tak nějak dusno a vlhko. Člověk v určitý chvíle netuší, jestli se neocit někde u Mekongu, i když na dohled do nebe trčí věž barokního kostela a kousek od vás se v noci po trávě válí nahatá noční víla.
