"Zapomněli jsme na múzy, ty křídel nemají. Mít za milenky medúzy, ach medúzy, jež žhavě líbají.", tak... dorecitovala Zorina a začali jsme si povídat.
"Začínáš Seifertem?", musel jsem se zeptat, protože chtěl znát důvod.
"Jo, jo, Jarouškem. Sem si ho vytáhla z almary, udělala jsem si čaj, nalízla bříško ukazováčku a pěkně sem jím pošmajchlovala stránky, kam napustil ty jeho krásný básničky."
Matka spočinula v poezii. K odpolední poezii v prvním jarnim dni letošního roku si k ruce vzala Jaroslava Seiferta a čaj. Dobrá společnost.
"A jak jsi k tomu zrovna dneska přišla?"
"Ty vandráku jeden...", oslovila mě Zorina vřele, "Dneska je Světový den poezie! A tak jsem se chtěla vyladit a koho jinýho vzít do placu než Jarouška, ne?"
"A zrovna tuhle!", zajásal jsem, "tu miluju" a pak jsem se snažil dát dohromady další Seifertův verš téhle básničky: "Z účesů židovek vlá silný pach, ten léčí komety." ... a vokno, dál jsem nevěděl.
"...mé oči krouží v samých elipsách, jež nejsou viděti... Ty inteligente!", neodpustila si Zorina.
"Díky. Já věděl, že mě podržíš.", pochválil jsem mámu.
"Já bych s radostí podržela i jinejm... Ale víš jak to dneska je. Dobrý básničky nejsou levnej jogurt, kterej teď lidi pořád sháněj. Na dobrou básničku musíš vystát setsakra dlouhou frontu a to se taky lidem nechce. A hlavně, na dobrou básničku si musíš udělat čas - a ten si dneska lidi radši udělaj na nákup nebo na čumění na televizi."
"V televizi dneska ale na Seferta nenaraziš."
"No právě! Právě proto jsem ti ho začala recitovat do telefonu. Už jsem takhle volala Jitce, tý jsem zabásnila Sládka - ...před mořem, za mořem nenajdu takové, jako ty milený, český můj domove. Neznáš, viď?", usadila mě Zorina.
"Neznám a hanba mi!", odpověděl jsem a pokusil se udělat ve větě sládkovské kladení slov.
"A Jirkovi jsem ráno u snídaně zarecitovala Halase. Co jenom chce - cožpak to ví? Kdejaký svět je málo pro něho. Je sám. Je zlý a nepoví. Umíráčkem zvoň pro něho."
Verše určené Jirkovi mě překvapily...
"Proč jsi Jirkovi nezarecitovala něco romantickýho, zamilovanýho?", zeptal jsem se.
"Protože u toho čet noviny.", vysvětlila mi Zorina.
"No to je teda šlendrián. První jarní den. Světový den poezie. Žena mi k snídani recituje a já si u toho čtu noviny... Máš recht, nic jinýho, než takovou říkanku bych si nezasloužil.", dal jsem matce v podstatě za pravdu.
"Jirku miluju. Básničku od Halase jsem četla fotce prezidenta, kterou jsem v těch novinách viděla. Co jenom chce - cožpak to ví? Kdejaký svět je málo pro něho. Je sám. Je zlý a nepoví. Umíráčkem zvoň pro něho."
Dnes je Světový den poezie. Sáhnete do knihoven, uvařte si čaj a pusťte si do hlavy romantiku, lásku, rýmy a pravdy.
