Mám moc rád ten okamžik, kdy úplně malé děti docupitají do vaší blízkosti a plni radosti, a určitě už také hrdosti z výkonu, zaboří obličej mezi dospělá semknutá stehna.
Vzpomněl jsem si tenhle tejden na klín mojí babičky.
Vzpomněl jsem si na všechny ty zástěry, když jsme spolu byli doma. Hlavou mi proletěly propínací letní šaty, které nenechávaly v klidu ani jednoho chlapa z okolí. Nevynechal jsem ani kostýmy, ve kterých vplouvala do kaváren a které před odchodem z domu voněly Chat Noir a po příchodu smrděly kouřem z cigaret - což byla konec konců možná ta voňavější varianta. Kdo někdy při"voněl" k Chat Noir ví, o co mám na mysli...
Různé "životní vůně" doprovázely oblečení babičky Lídy.
Jako malé dítě zásadně nerozlišujete Chanel a Boucheron, ale rajskou a řízky.
Jako malé dítě pátráte po vůni vanilky nebo po horkém závanu v troubě pečené žmolenky na letním koláči.
Jako dítě vás ukrutně zajímá vůně úplně obyčejných ohřívaných párků a to už vůbec nemluvím o vůni jahod rozmixovaných se smetanou a moučkovym cukrem...
Vůně vás jako malého netáhnou do koupelny nebo prádelny. To až později (ale spíš jen to první!). Vůně vás táhnou za nos do kuchyní, ke sporákům, do lednic a spíží nebo k rozhicovaným remoskám.
Nos se vám jako dítěti v břichu vaší matky vytvaroval proto, aby tahal do mozku vůně a vy jste jako mimino instinktivně mámu poznalo.
Po dosažení určitého "dožití" ale čich ztrácí (u lidí) na významu a většina života se odehraje hlavně ušima nebo očima.
Je škoda, že i proto si tak málo pamatujeme zážitky v momentu, kdy k nám přišly poprvé.
Nepamatujeme si, kdy jsme prvně viděli našeho tátu a mámu!
Nemůžeme si vzpomenout na údiv v tváři lidí, když nás přinesli z porodnice domu a ukazovali patro po patře všem sousedům.
Nemámě v paměti moment, kdy jsme zůstali hromeni tím, že najednou stojíma na nohou. Sice viklavých, ale na nohou.
Je mi strašně líto, že si nepamatujeme do detailu chvíle, kdy jsme prvně sami sebe viděli v zrcadle. ("No kdo je to tam? Kdo, kdo, kdo, kdooooo??? Koukej, jak se na sebe divá"....tuhle větu všichni zaznamenáme ve chvíli, kdy je jiný mimino vyděšený a nerozumi tomu, proč ho pořád strkaj před tu ledově studenou plochu a mluvěj u toho trochu jako pitomečci.)
Chtěl bych sám sebe vidět ve chvíli, kdy jsem poprvé pohladil srst nějakýho zvířete.
A STRAŠNĚ BY MĚ ZAJÍMALO, JAK JSEM REAGOVAL, KDYŽ JSEM PRVNĚ CÍLENĚ ROZEZNAL VŮNI PĚKNĚ VYPEČENÝHO ŘÍZKU Z KRKOVIČKY...
Z nějakého důvodu si nepamatujeme důležité chvíle a chviličky.
Pamatovat si začínáme ve chvíli, kdy přichazeji povinnosti.
...příště už bez plínky...(nočník tlačil!)
...dneska budeš spát v patře sám...(okamžitě se do rohu pokoje nastěhovala smrtka s kosou a pod postelí byl schovanej vrah)
... vezmi si tu vidličku do pravý ruky...(lžící se dá jíst párek s bramborovou kaší úpně v pohodě - dělám to tak do dneška)
Rozum nás spoluřídí celý život.
Oči, uši, nos a bříška na našich prstech jsou spíš než teplou peřinou života jeho milýma polštářema.
Ale...
Ale šel jsem nějak zkraje týdne venčit psa.
Okna v přízemích domů jsou spíš zavřená a zarolovaná a zazáclovaná, než aby byla dokořán, jak se na slušná okna patří.
Když jsem ale míjel poslední okno v činžáku před tím, než se ulice změní v zahradu, ...zavoněl.
ZAVONĚL a dal se do toho pěkně z plna pekáče.
Jako Džin z aladinovy lampy se mi omotal nejdřív kolem stehen, pak musel překonat převis nastupujícího bříška padesátníka, načež se skulinou mezi lehce povadlými prsy lstivě doplížil přes hrbol ohryzku na krku přímo pod nos.
A byla tady!
Už právě dvacet let v Pánu se mi na Zem na chvíli vrátila Lída.
Vrátila se vzpomínka na její zástěru, do který jsem jako malej kluk zabořil hlavu vždycky, když jsem k ní doběhl. Voněla po zkaramelizovanym cukru a kyselym rybizu, kterej rostl v zahradě dole u hnoje.
Zástěra voněla po vanilkovým cukru a roztavenym másle.
Zástěra voněla po lajdání se lesem a zahradou.
Zástěra voněla po posekané trávě a ledové vodě v potoce.
Zástěra voněla po chvílích, které mají být chvílema.
Možná je to na světě s naší pamětí zařízený tak, abysme zapomínali, nebo si vůbec na určité věci a příběhy nemohli vzpomenout. V některých případech to může být i milostivé.
Zapomenut na bolest. Zapomenout na zklamání. Zapomenout na pitomce. Zapomenout na ztráty.
Logické.
Jenže...mrcha život ví jak na nás...
Stačí, aby nějaká ženská v přízemí upekla v červenci rybízovej koláč a otevřela okno....
