Někomu osud nadělí kratší nohu, jinému zrzavé vlasy nebo nemožnost slyšet hlasy a hudbu. Mně osud nadělil "nemojeděti".
Dneska ráno, kolem osmý hodiny se narodil Jonáš Jan.
Další "nemojedítě" v mym životě.
Když se některý věci v našich životech zamotají tak nějak kličkovatě, nezbývá než z některých pocitů vykličkovat a smát se přitom osudu navzdory.
Stejně, jako jsem se mu navzdory smál, když se kolem mě začaly rodit "nemojeděti". Vždy šlo děti milované, líbané, mačkané, chované, napomínané a posléze naslouchající i odporující proto, aby se z nich postupně stávaly "neděti", se kterými budete krásně klouzat životem.
Samuel a Betka. Brácha se ségrou. Už od porodu moje "neděti" a dneska už Betka po skončení vejšky a Sam se na vejšku chystající. S nima se už krásně klouže. Jsou dospělí a rostli vedle mě tak blízko, jak blízko se dokáže ohnout větev jabloně k zemi pod tíhou krásně vybarvených zralých jablek.
Marína, Oliver, Adéla, Miško, Adam, Andulka, Nina a Zina - skupina namixovaná z malých i dospělých "nedětí", se kterým je pořád co diskutovat, rozmělňovat opozice vůči rodičům, mluvit s nima sprostě, pozorovat jejich reakce a snažit se pochopit jejich vidění toho všeho kolem nás.
A pak neděti courající světem: Ella (Irsko), Marek (Ramsgate), Líza a Elena (Houston), Lea (Irsko). Český nebo slovenský rodiče, kamarádi s rodinama přes vodu, spojeni díky internetu. Moje světem se courající "neděti" rostly před očima na screenech počítačů a na fotkách doručených mailem. Pomačkat tyhle "neděti" je opravdu příležitostné, ne každodenní, ale o to víc intenzivnější. Loučení s takovými nedětmi je mimo jiné jasnou zprávou, že příště přijedou "neděti" změněné, vyrostlé, srandovnější....
Báječná tlupa "nedětí" žije v modrém domku na kopci. Madlenka...ta přišla na svět dokonce dřív než bylo plánováno a to proto, že mamince praskla plodová voda hned po příběhu, který jsem dva dny před porodem vyprávěl u prostřenýho stolu... Po Madlence se mezi náma objevil Kryštof, Ester a právě dneska ráno nově i Jonáš Jan. Toho ještě neznám. On mě taky ne... Spoléhám ale na jeho ségry a bráchu, že mu o mně daj brzo akurátně vědět.
Ema, Mája, Vanda - tři sestry! Rostou rychle a krásně držej spolu. Mikuláš a Eliáš - sííííígři, fajnový sígři doma milovaný do alelujá a to je správně! Eliška a Viktorka - oheň a voda a voda a oheň. Adéla, Karolína a Martin - jejich mámu a tátu trumfnout je makačka, ale sem tam se zadaří... Štěpána a Vojta - Vojta jako můj první "nevnuk"! A ještě Rozárka a Mikuláš a Fanda - děti od mojí milovaný řeky!
Mám opravdu hodně vlastních "nedětí". S ohledem na jejich věk se někdy cejtím jako jejich "netáta", ale s přibývajícíma rokama už i jako "nedědek".
A je to krásný. Osudu navzdory frčím životem s více dětma kolem mě, než jich vlastně můžou mít opravdoví táta s mámou.
Hlídám, půjčuju si je a oni si půjčou mě. Rozmazluju je, čteme a vaříme spolu. Skáčeme do řeky a vymýšlíme příběhy, které díky drzosti ve fantazii často i zažíváme.
Touláme se společně dnama, oni dospívaj a já začínám stárnout.
Všechny moje "neděti": děkuju vám!
