"...jó, představy. Vo nich bych mohla vykládat mýrumcýrum vod rána do večera, a pořád by to bylo málo."
"...sem si to představoval trochu jinak.", ukončil jsem krátkou ranní litanii po telefonu, kterou si, chudák Zorina, pustila do ušisek.
"Jéžiš marjá. No a co? Představy jsou přece nadejchaný koblihy, který se často změněj v krajíc chleba. A chleba, to je, panečku, kumšt. Se slanym i se sladkym de. Kobliha jen jednim směrem! Takže se vyprdni na nesplněnou představu a těš se na chleba z půlky marmeládou a z půlky s paštikou."
"Tebe tohle neštve?", musel jsem se zeptat.
"Chleba by měl měl štvát? Ale pocem..., štvalo mě to kdysi uplně strašně. Stejně jako tebe. Ale to přejde. Teď už sem taková hodná velryba, co se jen tak motá po mořích, rybičky jí okusujou břicho a vona ho ani nezatahuje, protože ví, že tim dá nažrat někomu dalšímu. Tak jakýpak copak představy o ladný postavě."
"No... když na to deš takhle, tak asi jo.", přitakal jsem Zorině.
"Asi jo?", chvíli ticho, "Si tam?"
"Jo. Poslouchám."
"Žádný a s i j o ...", dala si máma echt záležet. "Každá holka chce bejt princeznou, že jo?"
Musel jsem dát nahlas najevo souhlas. "Neznám žádnou, která by princeznou bejt nechtěla. Takže jo."
"No...a hovno princezny, hochu, lokomotivy se z nich stanou!"
Takový krásný ráno. Slunce se vykopalo po dvou dnech ze šedivejch mraků a po ještě zelený trávě za sebou táhne zlatě medovej plášť.
A do toho: lokomotivy se z princezen stanou!
"Co mlčíš?", přeruší ten pohyb zlata po zelený trávě mámin skoro výkřik.
"To jako že Bobiny?", napadne mě první slovo ve spojitosti s lokomotivama. Myslim, že se jedný tak říkalo.
"Jaký Bobiny? Ježiš marjá, neranila tě už mrtvička? Roky na to máš! Jaký Bobiny? Mluvíme o princeznách a lokomotivách.", objasnila mi matka dávno jasné.
"Ja vim.", dupnul jsem skoro nohou při vyslovení té věty. "Mluvíme o představách. Holky princezny. Ale tak to neni. Jsou z nich lokomotivy. Je to tak?"
"Jo. Pokračuj. Nezdržuj. Chladne mi čaj.", doplní Zorina mile.
"No a méno jedný lokomotivy je Bobina.", doplňuji já.
"No. A co? Co to mění na tom, že se z holek, namísto princezen, stávaj lokomotivy?"
"Nic. Jenom to, že Bobina je obrovská lokomotiva a ženský podle tvý teorie končej velký jako lokomotivy.", chtěl jsem si ujasnit.
"Velký?", zařvala zase máma. "Ty mezuláne. Hovno velký. Stanou se z nich lokomotivy, aby to všechno tim životem utáhly. A je jedno, jestli velký, nebo malý. Chápeš?"
"Aháááááááááá.", rozesmál jsem se.
"Jo. Přesně. Ahááá. Takže až zase jednou spadneš z představ na prdel, vzpomeň na představy všech holek a jejich vyústění. Pak ti bude hned líp. Čau, du na ten čaj."
....
... a klap. Mobil ztichl a já ještě zahlíd kousek toho medově zlatýho pláště, co se před mejma očima už jen tak šmrncnul o zbytek ještě pořád zelený trávy.
