Na jejich koncerty chodili lidi vždy vyštramanděný. A ženský měly v kabelkách i dva pečlivě poskládané látkové kapesníčky, protože věděly, že bude při poslechu šansonů o čem přemýšlet a slzy potečou...
Dnes byl do "Mapy lásky" nezjištěným nebeským kartografem zakreslen nový malý ostrov. Dostal jméno Carmen. Na lodi pojmenované "Mária Štefánia" k břehům ostrůvku dorazila Hana Hegerová.
Hana Hegerová.
Tahle ženská měla vždycky šmrnc. Vždycky!
Hebký hluboký hlas, ostrý nos, oči černé a minimum gest na podiu byly vždy doprovodem textů, které člověk nemohl jen tak přehlížet.
"... vona zpívá, jako když ženská drhne prádlo na valše v neckách.", řekla mi jednou hodně dávno máma.
Radosti si v jejích písničkách podávaly ruce se smutkem. Rána milenců střídaly večery nepřátel. Někdy písničky žily, jako když odléváte med ze sklenice do hrnku s lipovým čajem, jindy slova textů chrčely, jako když se slupka jablka prvně otře o stěnu struhadla.
Slova plynula, dávala smysl a doplňovala se.
Hřála jako grog s poctivým panákem rumu, nebo studila jako rampouch pevně stisknutý v dlaních.
V náladách šansonů zněly zvony vesnických kostelíčků a šumění trávy na letních loukách. Některé písně připomínaly okousané nehty na dětských prstech, jiné evokovaly měkká zvídavá bříška prstů dospělých.
Láska. Zmar. Touha. Odhodlání. Radost. Síla. Bláhovost. Něha. Vzdor. Naděje.
Tohle všechno v písních paní Hegerové bylo a pořád je a můžeme si díky záznamům zahrát na "Petra s Lucií", zašeptat "Lásko prokletá", ponořit se do "Vany plné fialek", v podvečer sledovat, jak "Stín stíhá stín" a jen tak "Žít a nechat žít".
Nemůžeme už ale zasednout "V opeře", počkat na zhasnutí světel v hledišti, přivřít oči a nechat si od paní Hegerová z jeviště odvyprávět celý náš dosavadní život.
Hana odplula. Odplula na ostrov Carmen. A vítr na levoboku lodi při plavbě zpíval: "...já patřím k těm nešťastně šťastným, protože mapu lásky vlastním..."
