To, že některé věci nevidíme ještě neznamená, že neexistují. Naše strachující se fantazie, plná obav z toho, abysme nebyli za blbce, nám často přetahuje naše vlastní víčka přes naše vlastní oči.
"Já bych chtěl bejt pejsek", řekl mezi zprávami o Pokemonech a Spidermanovi můj hodně malý kamarád. Asi tak 140 cm na výšku.
"A proč?", zkoušel jsem ho.
"Nemusel bych si po vykakání utírat zadek a nemusel bych nikam na záchod. Záchod má pejsek všude.", mluvil a nakopával přitom špičkou svojí nožky po zemi se kutálející spadané žaludy.
"A nestyděl by ses?", doloval jsem z něj dál.
"Asi trošku jo. Já bych si zalez támle do křoví.", odpověděl úplně klidně.
Chvíli jsme mlčeli a nakopávali žaludy společně.
"... a taky aby mě hladili bych chtěl bejt pejskem.", řekl dál.
Ruka mi sjela na jeho hlavu, která má velikost lehce větší dýně hokaido. Dlaň po neposedných klučičích vlasech klouzala úplně přirozeně.
Stella najednou začala dohánět jeden nakopnutý žalud. Šla po něm pěkně zvostra! Žalud před ní po asfaltovém chodníku skákal jako gazela v savaně, která, nebožačka jedna, má za zadkem opravdu hladového geparda.
Často jsem si při podobných aportech říkal, jak je možný, že si psi při závěrečném útoku na větev ležící na asfaltu neodřou čenich???
Stella žalud dohnala a lapla.
"Už ho má!", zakřičel radostně kluk, rozběhl se ke Stelle a moje ruka z jeho hlavy definitivně sklouzla do prázdna.
"A ani si nevodřela čenich, co?", poznamenal jsem patřičně hrdě na prokazatelnou skutečnost!
"...vona tam má takový mazátko, víš?", odpověděl na veledůležitě vystavěnou tezi o nadpřirozených možnostech ten malej.
To, že některé věci nevidíme ještě neznamená, že neexistují. Naše strachující se fantazie, plná obav z toho, abysme nebyli za blbce, nám často přetahuje naše vlastní víčka přes naše vlastní oči.
