Žádná adorování Ježíše - za poslední dění ve světě si adoraci moc nezaslouží. Jen takový krátký povídání o obyčejnostech a smrti. O normálních věcech.
Povídali jsme si po dlouhý době.
Neviděli jsme se skoro rok a skoro rok se nepropojily ani naše mobily, ani naše kabely.
Každej jsme fungovali po svym ve svym reviru, objevovali a ztráceli, jedli a upíjeli, milovali a strachovali se.
Kameny kolem cest nám určovaly směr a rozlitý mlíko po stole malovalo obrazy k nadechnutí a následnému setření utěrkou nebo papírovým kapesníkem.
Průhledná skla nás chránila před hlukem, ale bohužel k nám sem tam nepouštěla vítr, který by se nad našima hlavama a kolem našich uší proháněl s lehkostí letu netopýrů.
Stříhali jsme si nehty na prstech a okousávali rty. Hladili jsme sami sobě podkolenní jamky a dělali na sebe grimasy v zrcadle. Někdy jsme před zrcadlem úplně nazí nezatahovali břicho a pozorovali jsme, jak tělo stárne a klesá k zemi kam patří.
Scvrklá jablka se měnila v brusinky a karlovarské knedlíky evokovaly svým složením a barvou kousky vídeňské secese.
Dny žily a umíraly v řadě za sebou stejně jako noci, které po nich přicházely. Jejich znovuzrození bylo po celou tu dobu automatické.
Angrešty měly v jejich čas zase zrzavý fousky a zvuk přehazování kolejnic tramvají na jejich křižovatkách pokaždé vyděsil psy ve strachu o jejich tlapky.
Marmelády v regálech o skoro rok zeželovatěly a dřevěné podlahy v některých bytech o trochu víc vyschly a o trochu víz se rozvrzaly.
Děti se zatočily do výšky a z bonboniér postupně mizela jedna pralinka za druhou.
"Mám rakovinu a není to dobrý", řekla mi nad hrnkem horký čokolády, která provoněla prostor, skrz kterej najednou začal bujet nádor.
Nemůžete nic říct, protože na tohle v první vteřině prostě nemůžete nic říct.
Jen se vám zhoupnou oči a srolujou uši, protože se bojíte dívat dál a obáváte se následných slov.
"Prej rok, možná rok a půl.", nesmyslné míchání lžičkou ve velkém bílém hrnku s náladou smrti.
Nemůžete se zeptat: co budeš dělat? Nemůžete říkat: to bude dobrý. Nemůžete plácat: a zkusila jsi všechno? Nemůžete. Nemůžete. Nemůžete.
A tak jen mlčíte a tramvaj, která projíždí kolem výlohy kavárny je najednou hnusně červená a smrdí jako měsíc nevytaženej hadr z vody po mytí nádobí.
"Takže vypadnu někam dolu, než se tam dolu budu muset vydat na pořád...", upití z hrnku.
"Za teplem? Za lidma? Za mořem?", padaj z vás první slova a oči přestanou uhejbat, jen jsou mokrý.
"Blíž k Ježíšovi?", dá otázku ta co upíjí hnědé horké kakao.
"Blíž k němu? Proč?", ptá se ten, kdo je překvapený.
Uloupnete lístek z kytky ve váze na stole a strčíte ho do pusy. Je hořkej. Nedá se rozkousat. Vázne v puse.
"Protože je jasný, že Ježís nemůže všechno vidět. Země je kulatá a já třeba stojím na blbý straně a on na mě nevidí. Jinak by tohle nemoh dopustit. Pojedu teda na opačnou stranu zeměkoule a uvidíme...", usměje se tak, které z těla něco odebírá jednu pralinku za druhou a roztáhne ruce.
"Musím stihnout ještě hodně míst."
