Nostalgie a realita - tyhle dvě sestřenice přes koleno - si spolu někdy vyjdou polem rozkvetlých máků a skřivanů poletujících nad jejich hlavama...
"K poslední instanci půjdu až tam nahoře, až zabouchám na bránu a Péťa mi otevře. Plynový ani jiný poslední instance jako správná nevěřící neuznávám.", smála se máma ráno do telefonu navzdory šedivýmu dni, kterej prostě a jednoduše nerozbřeskl...
"Dobrý den. Dobrý den. Dobrý den a dobrý den.", zdravily mě děti, které kolem mě šupajdily do školy. "Ahoj děti - hezkej den přeju.", odpovídal jsem radostně a matka? ... "Tys vzal na obci školníka?", smála se dál a děti mizely mezi keři u cestičky kolem naší zahrady.
"Prd, já sem teď rentier.", chvástal jsem se, protože mám volný dny a volný myšlenky a vůbec...
"Tak pěkně špóruj, rentiére, ať máte na plyn a elektriku, až to přijde i k vám."
"Naučilas mě škrtit, tak škrtim.", udělal jsem mámě radost, protože mi bylo jasný, o čem mluvim. O kohoutcích u topení.
"A taky si natáhni fusekle a vem si nějakej svetr. To uvidíš, jak našpóruješ, až dojde k zúčtovaní.", děla moudře mutr.
----
U nás doma bylo celý moje dětství v topný sezóně zavlaženo.
S říjnem blafly v pokojích wafky, na kterých nechávaly matka a babička každodenně otisky prstů, protože jejich výkon stahovaly kohoutem do uplně neuvěřitelně nízkých výkonů.
"Stačí zavlažit. A víc dejchejte, to pokoj taky vohřeje.", radila nám babička, "... a zavírejte dveře, ať se zbytečně neluftuje."
Přes židle v pokojíčku visely pořád nějaký svetry a doma štrykovaný fusekle v tomto období opravdu nezahálely.
Máma i babička v zimě doma nosily roláky, babičky festovní vlněnou sukni nad pupík a máma vytahaný domácí kalhoty z froté a z Jitexu. Čepici z ondatry babička doma ale nenosila...
I my s bráchou jsme při domácím studiu nebo hraní si byli oblečeni, jako bychom měli vyběhnout právě ven. Jen z věšáku cestou přes předsíň strhnout bundu.
Narodil jsem se prostě šetřilce a tak i dneska mívám v zimě okna dokořán, kohouty stažený na jedničku až dvojku a nabalenej jsem jako vzácná váza ze sbírek dynastie Čchin. A taky pořád někde zhasínám...
---
"Ale už došlo i na ně, hošíku, i na ně.", zajelo mi z máminy pusy přes mobil do mýho ucha.
"Na koho?"
"No na naše mladý, přece. Barák měli loni celou zimu rozhicovanej jak musgráfky a lítali po pokojích jen tričku a trenkách NA BOSO a vokna dokořán stejně jako kohouty na topení. Znáš mě....", začala máma mluvit sykavým hlasem, "to mě moh při návštěvě vždycky čert vzít, že tam lítej peníze do luftu.", syčela mutr až jedovatě.
"Ty to ale neplatíš, ne?", lehce jsem se snažil syčení utlumit.
"No to je právě to. Tos kápnul. Musela sem si vždycky zašít na chvíli hubu, protože je mi do toho prd. Ale letos...", vyměnila syčení za jásot, "letos už jsou pěkně nabalený, kamna jedou na normální výkon (tedy zavlaženo, napadlo mě hned) a dá se u nich normálně bejt."
"Dorazili k poslední instanci?", zeptal jsem se.
"Přesně tak, ty rentiére.", odpověděla s uspokojením, "... copak jsi mě někdy viděl v zimě běhat po bytě jen ve spodním prádle?"
Usmál jsem se.
"Neviděl. Dyť u nás byla doma taková zavlaženo, že jsem někdy měl kolem krku namotanou šálu a tak jsem tě vidět nemoh, mami. Ale vzpomínám na to teď vlastně rád." přiznal jsem.
"No....", začala matka polehoučku, "sice jsem ti mohla v dětství a pubertě dopřát víc toho podívání, to máš recht, ale, hochu....", udělala pauzu, aby správně sesumíroval, co mi chtěla říct, "... to bys byl jen rozcapenej a stál dneska frontu na poslední inštanci. A možná by sis ani tak nostalgicky nevzpomněl na to, jaká ti byla doma zima a žes mámu neviděl v negližé.", pronesla Zorina.
"Jo...nostalgie.", zasnil jsem se.
"Hochu, nostalgie a realita, to jsou dvě sestřenice přes koleno, ale někdy si můžou vyjít ruku v ruce polem rozkvetlých máků a skřivanů poletujících nad jejich hlavama...
