Někdy se mámy ptaj svejch kluků na věci, na který je možný buď milosrdně zalhat nebo na ně prostě odpovědět. Mámy lež poznaj, i kdyby vám volaly z Venuše. Lepší je nepindat.
"Tak co, už jsi přestěhovanej?", zeptala se, protože chtěla vědět.
"Pytle jsou plný a skříně prázdný. Čtvrtstoletí se vešlo do několika černejch igelitovejch saků, hodně věcí bude sloužit jinde a něco dostaly do chřtánu popelnice.", odpověděl jsem v krátkosti mámě, která o mě má strach, nebo spíš jen malý obavy, i přes to, že jsem už starší pán. Je to milý...
"...je to takový divný, co?", zeptala se opatrně po chvíli mlčení.
"Divný co?", nenechal jsem se odbejt obecnou otázkou.
"No. Divný. Hluchý. Trochu sešeřelý. Tak si myslim, že to teď máš. Proto ti volám. Sem taková tvoje pastelka...", upřesnila.
Usmál jsem se sám pro sebe. Máma pastelka...
"Ne. Je to jen jiný. Trochu strachu ve mně pořád ještě je. Ale znáš mě. Dyťs mě porodila a vychovala, pastelko.", odpověděl jsem upřímně a ucejtil jsem spokojenost.
"Trochu strachu je vždycky dobrý. I nůž, kterej uřízne krajíc chleba, ti může fiknout prsty.", řekla. "A navíc máš před sebou možnosti, který jsi ještě před půlrokem neviděl."
"Spíš se jich bál.", přiznal jsem. "Já je viděl. Nejdřív tak mihotavě poletovaly kolem, skoro jsem si jich nevšimnul. Pak se ale začaly připomínat čím dál častějc. Otíraly se o mě a ušima mi zalezly do hlavy. Dostaly v ní trvalej pobyt."
"A sou tam i teď? Myslim v tý hlavě", zeptala se máma opravdově. Chtěla to vědět a v jejím hlase se ozval úplně přirozenej ochranitelskej pud.
"Samozřejmě, že tam jsou pořád. Možnosti se mi pěkně rozcapily v hlavě a začínaj se naplňovat, kynou. Chvílema je i vidím.A fest je v sobě cejtim. Jsou jako klubka měkký vlny, který čekaj na štrikování."
"Tak to se mi ulevilo a mám fakt radost. Některý věci nemusíme zřetelně vidět a přesto víme, že jsou. Dejcháme vzduch, kterej nevidíme a ryby - konec konců - vodu taky určitě neviděj, i když v ní žijou celej život."
Zdánlivě Platon. Ale vlastně úplně obyčejná máma. Moje máma.
