"Kdyby měly ženský doma pořádný chlapy, nemusely by pak číst všechny ty zhovadilosti v časopisech..."
Ať se kolem nás děje cokoliv, Zorina je konzistentní. Dobře nakynutá buchta vždy vede nad jakkoliv stvořenou koalicí, vypucovaný okna přebijou marnivost a zdraví v těle je nade vše - i nad Boha.
"Většina chlapů v Česku pořád neví, jak na nás. A to jsou s ženskejma v manželství třeba i pár desítek let! A tak nám ženskejm nezbejvá, než celoživotně kultivovat.", srkla slyšitelně máma z ranního hrnku jejího kafe po úvodu do našeho dnešního povídání.
"A myslíš...", dovolil jsem si lehce oponovat, "že všechny ženský vědí, jak na chlapy?"
"Ženský s fištrónem rozhodně." odpověděla Zorina se sebevědomím Marie Curie Sklodowské.
"Tvrdíš tím, že chlapi fištrón nemaj?", byl jsem pořád v mírný oponentuře.
"Většina chlapů používá místo fištrónu vajíčka. Víš, který myslim..."
"Aha.", zmohl jsem se na jedno jediné citoslovce.
"Jo, přesně tak, aha. Teď taky pracuješ s vajíčkama, a ne s fištrónem. I když je ráno, trochu přemejšlet bys moh´."
"... a ty bys zase mohla mi tuhle tvojí úvahu blíž osvětlit. Určitě ti to půjde zlehka, protože vajíčka, jak předpokládám, nemáš."
"Ty si ale rejpal. Vajíčka nemám, páč jsem dávno po menopauze a chlapský mi nikdy nenarostly. Možná jsem se někdy jako chlap musela chovat, ale varlátka přirostlý na mym těle jsem pod sprchou nikdy neoplachovala."
"Tak do toho, Zorino.", vyzval jsem mámu k osvětlení toho, co před chvíli opisovala.
"Chlap by měl ženský pořád říkat, jak je krásná! Správnej chlap, s opravdu kvalitníma vajíčkama, by měl ženskou vzít co nejčastějc jen tak za ruku. Nebo jí aspoň jednou denně fest pošmajchlovat nebo líbnout. A to už vůbec nemluvim o tom, že správnej chlap sem tam voloupe brambory nebo umyje nádobí."
Nic z toho, co máma vyjmenovala, mi nepřišlo až tak nereálný.
"... a když chlapy voloupou brambory a daj svojí ženský pusu, nastane na světě ráj.", snažil jsem se diskuzi ocukrovat poezií.
"Takže bez fištrónu!", poznamenala zklamaně Zorina, "Prd ráj. Jen by ta cesta k němu byla lehce umetená a chlapa by to nestálo ani kačku.", dodala pragmaticky.
"Ani kačku? Copak ženatý chlapi musej za přízeň manželek platit???", vyděsilo mě.
"Za přízeň? Vono je na tebe asi fakt moc brzo. Za jakou přízeň?", sázela otázku o přízni Zorina do mobilu jako vykynutý tvarohový buchty do pekáče.
"A za co teda platěj?"
"Tak dobře aspoň poslouchej, když už nejsi štont přemejšlet. Můžu?", zjišťovala Zorina moje schopnosti vnímat její náhled na chlapy, co nemaj fištrón.
"Tak poď.", dal jsem mámě prostor a z upečenýho tvarožníku z podnosu na stole jsem ukrojil malej kousek.
"Kadeřník - dva tisíce. Kosmetika - tisíc. Nový nehty - další tisíc. Svetřík - dva tisíce. To jsme...počkej...dva a jedna a jedna a dva - šest tisíc! A to nemám boty a kabelku..."
"Jako počtářka, dobrý, Zorino. Ale pořád nechápu."
"Díky Bohu, že jsi teplej! S tebou by měla ženská taky těžkej život. Fakt ti to nedochází?", durdila se Zorina co to šlo.
"Souvislosti mi unikaj.", přiznal jsem barvu.
Po chvililince mlčení došlo k vysvětlení.
"Kdyby měly ženský doma pořádný chlapy, nemusely by pak číst všechny ty zhovadilosti v časopisech o tom, jak MUSEJ (na tom slově si dala máma dost záležet) chodit každej tejden k holiči a v ruce žmoulat ruksaky za deset tisíc. Bohatě by stačilo slyšet, že jsme krásný a dostat denně pořádnou pusu. Chlapy by to stálo pár vteřin povídání a peněženka by zůstala zavřená. Jenže na tohle holt musí mít chlap fištrón."
"Aháááááááááá....", použil jsem opět nefištrónový citoslovce, "... některý ženský ale choděj k holiči a štramanděj se prej hlavně kvůli svýmu vlastnímu dobrýmu pocitu.", zasadil jsem máminejm úvahám direkt na základě toho, co o sobě některý ženský prohlašujou.
Ani chvilka váhání.
"Jo jo, některý ženský! To máš pravdu. Ale víš který?", udělala matka krátkou dramatickou pauzu ve svym vyprávění.
"No?", čekal jsem na rozuzlení.
"...no právě ty, který nejsou doma pořádně šmajchlovaný!"
