To není vzpoura. To není odboj. Je to jen odmítnutí divně nastavených pravidel v našich životech. Čím jsme starší, tím víc to chápeme.
"...no tak mám hlínu za nehtama. A co bych tam měla mít, když jsem se hrabala v záhonu okurek, ambrózii?", řekla mi jednou hodně dávno máma, když jsem komentoval tmavý stíny na koncích jejích prstů.
Když teď, po pár letech od toho dialogu objevím varhánky na kůži horní části dlaní, nebo když najdu mezi chlupama na prsou jeden bílej a druhej a třetí, beru to jako danou věc. Nezačnu dlaně mazat krémem proti vráskám a chlupy albínů nechám žít.
Když mám chuť na chleba s domácím vyškvařeným sádlem, nenaložím si na talíř pohanku.
Když cejtim, že mi bude dobře ve starejch otrhanejch šortkách a vytahanym tričku, nenavleču na sebe oblek a vymazlený bílý tričko.
A když je mi fajn i ve chvíli, kdy mám tělo proti všem zvyklostem a nutnostem zapocený, nemám potřebu se přelejt parfémem a podpaží namatlat jakýmkoliv deo stickem.
Hodně dlouho v našich životech jedeme podle divně nastavených pravidel. Někde něco přečteme a máme tendence se těmto pravidlům přizpůsobit. Nežijeme podle sebe, ale fungujeme podle druhých. A kolem nás v těch chvílích žijou samí "druzí" a nikde nikdo původní. Takovej, jakej se narodil.
Pozoroval jsem mámu z okna kuchyně.
Seděla na zahradě - jen tak na lavičce, koukala před sebe a pohupovala nohama.
Chvilema se usmála, podrbala se za ušima a prstama u nohou škubala trávu.
Měla na sobě plavky starý skoro jako kůra na kmenu lípy, která jí objímala svým přívětivým stínem.
Mraky nad ní utíkaly někam pryč a vítr pohupoval větvema rybízu, na kterym se červenaly drobné hrozny.
Na sporáku v hrnci bublaly brambory a v bublinách horké vody poskakovaly půlměsíčky kmínu.
Hloupá moucha bez ustání narážela na sklo okna a doufala, že ho při příštím nárazu protne a vyletí ven na luft.
Ze starýho tranzistoráku postavenýho vedle mikrovlnky zpíval Hála, že " ze známých důvodů tě stále mám rád".
Stál jsem u okna spokojenej v "území klidu" jen v trenýrkách. Léto je milosrdný a nediktuje.
Nepotřeboval jsem žádný rady ani návody, jak všechno to dění kolem sebe vnímat a jak ho posuzovat. Jen jsem v něm byl.
Po chvíli jsem okno potichu otevřel a pustil k sobě zvuky letní zahrady.
Moucha vyletěla ven a zmizela v prostoru. Průvan rozhoupal červenobíle kostkovanou záclonku v jeho horní části a voda v hrnci na plotně nazvedla pokličku, překonala jeho okraj a zasyčela jako had.
Poslouchal jsem červencové zvuky a hladil si hladový předobědový břicho.
Máma pořád seděla na lavičce a prstama u nohou kupila naškubanou zelenou trávu.
Kolikrát budu moct ještě vlastní mámu takhle nenápadně pozorovat? Kdy bude šance si takový chvíle plně uvědomit a lokat je nenasytně, jako v červenci lokáme ledovou vodu nabranou naběračkou z kýble postavenýho pod pumpou v chalupě? Dokážu to vůbec ještě někdy? - napadlo mě.
A pak jsem všechnu tu příjemnost už nevydržel, sešpulil jsem rty, lehce jsem písknul a z okna směrem k mámě zavolal: "Zorino, co tam děláš?"
Trochu se lekla, protože jsem jí vyrušil. Její tělo se napřímilo a nohy se přestaly pohupovat.
Podívala se na mě jako kdysi, kdy si takovou chvíli jako malý dítě neuvědomujete, ale jako starej ji dokážete plně vychutnat.
Usmála se, zamávala na mě a zakřičela: "Venčím srnky"
