Nejsem družící se pesar. Tedy - když venčím, nepřidávám se do skupin lidí diskutujících o hárání, granulích, očkování a dalších psích kusech. Včera jsem si ale poprvé sám od sebe k další pesarce jen tak přisednul.
Seděla na lavičce v parku.
Ladila teplem svoje už opravdu staré tenké a téměř průhledné tělo, obalené do sukně, která pamatovala hodně režimních změn. Tělo před větrem chránil bílý svetr vepředu svázaný perleťovými knoflíky.
V mírném červnovém větru se jí po hlavě honily neposlušné lehké bílé vlasy. Tak lehké, jak jen vlasy starých žen můžou být.
Kůže na obličeji, na rukou a nohou byla křehká a matná jako je sklo na poškrábaných sklenicích z Nového Boru vyrobených za první republiky.
Její křehkost násobila o lavičku opřená stříbrná tenhká hůlka dole nekompromisně zakončená brutálně velkým černým gumovým špuntem.
U nohou jí seděl krásnej oříšek. Takovej ten střední pejsek, kterej má furt veselý oči a rychlý nohy stále v pohybu. Barvu měl jak pár minut odstáté latté.
Paní i pes seděli potichu, bez pohybu. Vítr si hrál s jejich "srstí" a oni oba koukali do nebe tak daleko, až se bát odhadovat.
V celym tom obraze bylo něco z Kourismakiho a Němcový zároveň.
Můj pes došel k lavičce a začal té paní očuchávat nohy.
"Posaďte se", řekla směrem ke mně a rukou naznačila místo, které mi bylo nabídnuto.
Sednul jsem si. Řekl bych, že tak nějak divně omámenej tím vším, co jsem viděl.
"Je teplo, viďte? Teplo je důležité!", oznámila mi a usmála se tak, jak se už lidi skoro zapomněli pousmívat.
"Je krásně. Červen mám nejraději ze všech měsíců.", přistihl jsem se, jak mluvím najednou spisovně a na mě nezvykle vlídně a pomalu. Ta víla vedle mě mě začala nenápadně zklidňovat a tlumit.
"Mně v loňském červnu umřel manžel.", oznámila mi a koukala přitom do modrého nebe, na kterém Pánbu plajchoval bílé měkké už "skoroletní" mraky.
"Tak to je mi líto", až jsem se za tu frázi zastyděl. Ale co říct jiného?
"A přišla Vanilka.", dodala víla s pohledem pořád ještě upřeným na tu nebeskou červnovou nádheru. Kostnatou dlaní opatrne pohladila hlavu sedícího psa.
V tu chvíli se pes sedící u jejích nohou poprvé hnul. I když ho můj pes provokoval, zůstal psík v barvě minutu odstátého latté sedět u nohou své víly paničky. Až když zaslechl svoje jméno, otočil hlavu, díval se víle do obličeje a slastně si vychutnával její dotyk.
"To je opravdu krásné jméno pro psa. Můžu ho pohladit?", zeptal jsem se.
"Víte, ona se ke mně Vanilka dostala pár dní po manželově odchodu a on miloval vanilkové rohlíčky. A když ten pejsek přišel prvně až ke mému obličeji a ucítila jsem jeho vůni, pojmenovala jsem ji Vanilka. Viď?", koukla víla na Vanilku, která opatrně položila svoji úzkou dlouhou mordu na opravdu tenké a jemné stehno své paní.
"Pohlaďte si ji, ona je jako klubíčko.", upozornila mě víla.
"Je krásně štíhlá, není jako klubíčko.", dovolil jsem si vzdorovat.
"Ne. Tak jsem to nemyslela." usmála se víla. "Když leží doma v pelíšku a je schoulená, ráda jí strkám dlaně k bříšku. Je tam tak měkoučko a teplo, jako když ruku strčíte do košíku s klubíčky vlny."
"Teplo je důležité, víte?", dodala a zmlkla.
Pohladil jsem Vanilku a všimnul jsem si, že paní se opět opřela celou plochou svých tenounkých zad o opěradlo dřevěné lavičky a upřeně koukala nahoru do té modré záhady nad náma.
Vanilka se po mém hlazení vrátila do původní pozice. Opět nehnutě seděla vedle nohou své paničky a koukala do nahoru s ní.
Nechtěl jsem víc rušit. Vstal jsem, odvolal svého psa z křoví a rozloučil se.
"Bylo mi potěšením", dostalo se mi odpovědi spolu s téměr nepoznatelnym kývnutím hlavy na můj pozdrav.
Až dneska ráno jsem přišel na to, že hlavní potěšení bylo na mé straně.
Děkuji vílo. Děkuji Vanilko.
