Znáte takový ty rodiče a prarodiče, co na veřejnosti mluvěj se svými ratolestmi hodně nahlas, aby každý pochopil, jako jsou geniální....?
"... a co jste dneska četli, Ríšo?", zeptala se pár dní před pololetním výzem ve frontě v Bille opravdu načančaná paní malého kluka s brašnou na zádech.
U pokladny se nic rychlého nedělo. Kasy monotónně odpípávaly zprávy ukryté v čárových kódech a obsluha pokladny měla ve tváři znepokojivě nepřítomný výraz (často mám v poslední době za to, že pokladní za kasama jsou zakletý princezny z Ukrajiny).
Koš s nákupem jsem si položil k nohám a placírkou jsem ho pomalu posouval po zemi, Moc rychle to nešlo, ale nepospíchal jsem. Čekal jsem na příběh přezdobené paní, která doufala, že je pořád ještě šťabajzna a jejího vnuka Ríši.
"... tak co jste četli???, neslyšíš mě??, už se ptám podruhý, ty mě neslyšíš?", řekla tak nahlas, že ji zaslechli určitě i případní hluchově handikapovaní zákazníci v prodejně.
Ríša byl votrávenej. Viditelně mu něco nesedlo. Možná škola. Možná mu Lucinka z vedlejší třídy nedala před družinou pusu. Možná mu paňučitelka dala do žákajdy poznámku, nebo se možná nepovede vysvědčení a nepovede se teda ani žádnej dárek za něj.
Když sou malí kluci naštvaný, neměli by se jich opakovaně na tu samou věc ptát ani štramandní babičky.
"My sme NIC nečetli.", řekl odvážně a mně se jeho vzdor zalíbil.
"No, něco jste přece museli číst. Vždyť proto chodíte do školy. Abyste uměli číst a počítat a abys věděl, jak vysoká je třeba Snežka." válela babička slova v puse jako cukrkandl a po očku pozorovala, jestli si lidé kolem všímají, jak správně psychologicky pracuje se svým prapotomkem.
"Nic sme nečetli. S Poláčkem sme počítali. Já sem nic nečet.", mumlal klouček a sekal slabiky jako prodavač seká turecký med.
"No...", zatetelila se štramanda štěstím, "...a když jste počítali, tak jste museli i číst, jinak byste nic nespočítali, ty můj rozumbrado.", usmívala se babička milující svého vnoučka a svá moudra. Moudra pronesená opět tak nahlas, aby si jich všimlo co nejvíc lidí kolem.
"A byli jste plavat, nebo jste hráli nějaké míčové hry ve škole?".
Bum. Další fakt nechtěná otázka s očekáváním nadšené odpovědi. Klukovi se do debaty evidentně nechtělo, ale babi jela jako dráha a fronta u kasy spíš tloustla, než že by se tenčila.
"Dneska sme tělák neměli, babi.", odpověděl vychovaný Ríša a počumoval přitom do regálku s tatrankama a tyčinkama Twix nastraženejma jako past na mlsáky těsně před kasou.
Babička byla držák. Nevzdávala to. Chtěla se blejsknout. Měla chuť prezentovat okolí, jak vzácné je její přátelství s nadmíru inteligentním vnukem. Jak živě se zajímá o jeho zážitky ze školy a jak ho má ráda.
Nejen, že se ho pořád na něco ptala. Ona ho navíc všelijak pomačkávala a dávala mu pusinky na kulicha, kterýho měl nataženýho přes hlavu. Vypadalo to trošku jako vnucovaná děkovačka po nepovedenym představení v Karlíně.
A Říšovi to nesedělo. To já poznám. Ještě pořád mám v někde vzadu v hlavě zasunutý pocity, kdy jsem byl jako malej "mozartem" ve společnosti ve chvíli, kdy matce možná trochu přeskočilo a začala o mně vyprávět. Jak mi to ve škole jde, jak jsem vyhrál biologickou olympiádu a jak dobře jsem se umístil v Puškinově památníku a jak jí doma pomáhám. A často si mě v takových situacích opřela mými zády o její stehna a břicho, hlavu jsem měl těsně pod jejíma prsama a ona mě oběma dlaněma lehounce poplácavala na ramenou a líbala na vlasy. A ženský kolem vzdychaly, jaký má Zorka štěstí, že má takovýho synka a chlapi si mě dobírali a mně bylo trapně.
Stejně jako Ríšovi včera u kasy v Bille.
"A jaký to vlastně bylo v divadle.", hodila babička další téma, abysme věděli, že její vnuk nesmaží jenom playstation, ale třeba i Smetanu nebo Vančuru.
"Jo, dobrý. Koupil jsem si o přestávce chlebíček.", vysvětlil zcela jasně dojmy z divadla vnuk Richard.
Babička se znepokojeně, ale s úsměvem na tváři začepejřila, postoupila ve frontě a já se posunul za ní.
"Ty seš jak ten tvůj táta. Hlavně to jídlo, viď?", pinkala při tom veselém sdělení pravou dlaní o velkou bambuli, která se vyvolanou energií komíhala sem a tam.
"A co jste měli dneska v jídelně k obědu?", rozjela téma, u kterého očekávala z Ríšovy strany větší zájem.
"Vagínu s rejží.", odpověděl Ríšánek stejně nahlas, jako mluvila jeho babička a zelené světlo oznámilo nově otevřenou kasu a zakletá princezna z Ukrajiny mi řekla: "Pójďte ké mněé..."
A já šel.
