Zásadní je informace podávat pravdivě. A dobré je také při příjímání jakýchkoliv informací přemýšlet!
Nevím jak u vás, ale u nás se včerejší den prostě poved.
Stella ráno při venčení fest prohnala veverku černou jako vix a hned napoprvé se nám podařilo smontovat dodanou sedací soupravu. Někdo z nebe vygumoval šedivý mraky a slunce se svým horkem pokusilo na modrém nebi rozhicovat odpoledne do letní teploty. A špagety k večeři - zalité omajdou z čerstvých rajčat a bazalky ze zahrady - chutnaly i Markétě, kterou jsme pozvali ke stolu.
Jde o takový ty každodenní obyčejnosti, který v poslední době přehlížíme. Určité skupiny lidí se nám totiž snaží (a celkem často úspěšně!) podsunovat "důležitosti" a "pravdy", které jsou součástí obyčejných dnů, ale neměly by se stát tou jedinou mantrou.
Člověk by se měl stále držet základního - selskýho rozumu, důvěry v sebe sama a potřeby dělat dny lidem kolem nás veselejší.
---
Při odpoledním špacíru se Stellou po naší "rybníkové" trase jsme narazili na stádečko malých lidí. Paní učitelka vyvedla děti z mateřské školky, nabalené do bundiček a kulíšků, na vycházku.
Chumel pidilidí se rozdělil na dvě skupiny. Ta první šla přímo za paňučitelkou a ta druhá, lehce rebelská, se loudala s menším odstupem od skupiny první. Děti už byly z dosahu všech aut, procházely kolem obrovských vrb a tak nebylo nutné na děti pokřikovat: rychle, přidejte, nevlečte se tak, pozor - jede auto a podobně.
"Jé, Stella!", vykřikla první malá holka ze skupiny rebelů a skoro všichni z její bandy se otočili směrem ke mně a psovi, když jsme se k nim zezadu přiblížili.
"Ahoj Marku.", vypískla druhá holka, která bydlí v naší zahradě a já jsem zamával a pozdravil paní učitelku před námi a zavelel Stelle, aby si sedla a děti jí mohly společně hladit po kožíšku. Děcka se k ní slítly jako komáři v létě na naše nohy a ruce, Stella přivřela oči a držela jak židovská víra.
"Děti", zakřičela paní učitelka, "musíte opatrně a pomalu. Stella už je starší paní, tak aby se vás nevylekala. Vůbec na ty svoje děti nekřičela "Nehlaďte toho psa.", nebo "Proč ten pes nemá košík?" Prostě selskej rozum. Nikam nepospíchala a nechala děti v klidu vyhladit. Stellu vyhladit.
A tak zastavila svoji první skupinu a zamávala směrem ke mně: "Dobrý den, Marku. Dlouho jsme vás s dětma neviděli." Zamlel jsem něco o dovolené a radši se vrátil k diskuzi s dětma. S dospělejma toho namluvím habaděj.
"Tak už máte bundy, co?", hodil jsem mezi prcky návnadu a čekal.
"A já mám i čepici a šálu, protože je zima.", mluvil ke mně kluk sedící u Stelly na bobku a prohlížel si její velké uši.
"Jdete sbírat ořechy?", zeptal jsem se všech pinďů kolem. Na cestě k rybníku totiž mezi vrbami rostou i velké ořešáky, ze kterých právě v tuto dobu padaj na zem skořápky plné chutí.
"My jsme je byli sbírat s maminkou už v neděli, abysme měli do vanilkovejch rohlíčků.", řekla s dětskou moudrostí a důležitostí v hlase jedna z malejch treperend.
"No jó, Vánoce!", zavolal jsem schválně nahlas a plácnul se přitom mocně do holé hlavy. Děti mají určitou expresivnost velmi rády.
"A ještě před tím přijde čert a Mikuláš!", zvolala ta malá z naší zahrady a klepala se při tom ne zimou, ale tak, jako že dělala, že se bude bát, až ty dva dorazej.
"A víte, děti", začal jsem vážně a pomalu, aby mě všichni slyšeli, "že letos Mikuláš s čertama nepřijde?"
Děti zpozorněly, koukaly na mě a Stella tím získala šanci prchnout ze sedu a začít číst všechny vzkazy, které jí po cestě nechali ostatní psi.
"A proč?", valil na mě očiska další malej v kulichu.
"Protože bylo v létě strašný horko.", začal jsem, a vlastně nevěděl, jak budu pokračovat.
"Ale čerti maj horko rádi. Dyť žijou v pekle a tam vařej zlobivý děti v kotlích nad ohněm, přece.", šel do mě jeden z rozumbradů.
"Ale Mikuláš nemá teplo rád. Dyť si přece pamatujete, jak je vždycky nabalenej a jak velkou má čepici, ne?", nenechal jsem se jen tak převálcovat. "A navíc, čerti maj rádi teplo z ohně, vůbec ne od sluníčka. Proto musej žít v pekle - pod zemí.", říkal jsem do úplného ticha, protože se mi povedlo jedním malým oznámením zamknout pusy všem těm všeználkům.
Paní učitelka, která stále kousek ode mě, se jen usmívala a mlčela.
"A to jako fakt nepřijdou?", osmělil se k otázce další malej kluk.
"Byli jste celý rok hodný?", zeptal jsem se zcela vážně.
"Jó. Byli jsme hodný. Byli. Byli." začaly se děti překřikovat a smát a když se děti smějou, tak se dá opalovat třeba i v dešti.
"To ale nebudou bonbóny.", poznamenal další z mudrlantů.
"Když jste byli hodný, budou bonbóny i bez čertů.", odpověděl jsem jasně.
Paní učitelka se pořád usmívala a děti se shlukly kolem mě a poslouchaly.
"A co když přijdou?", nenechal se mudrlant.
"Tak jim prostě neotevřete. Vono se to pro jednou nepoprdí.", pohladil jsem vytahanýho kulicha na mudrlantově hlavě. "A měli bysme zase pokračovat v procházce. Stella se chce proběhnout a vy musíte do kapes sbírat oříšky, abyste z jejich skořápek mohli dělat želvičky."
Pomalu jsme se zase všichni dali do kroku.
Slunce se snažilo, děti kolem mě poskakovaly jako blechy, pusy zase v plném výkonu a paní učitelka si dlaněma zvedla límec od kabátu, aby jí nefoukalo za krk.
"A Ježíšek bude?", podívala se na mě zdola jedna z toulalek, která šla na konci stádečka vedle mě.
"Ježíšek rozhodně bude. To se neboj.", uklidnil jsem jí a ona mi sama od sebe strčila svojí dlaničku do ruky.
"Co si budeš letos přát jako dárek?", zeptal jsem se jí, abych jí tím uklidnil o skutečném příchodu Ježíška i v letošním prosinci.
"Asi panenku. Jen ještě nevim, jakou."
"Napiš si o Panenku Marii.", poradil jsem jí a čekal jsem, co bude...
"Takovou neznám.", řekla holka a malým trhnutím její ručky v mé dlani zastavila naše kroky.
"No a právě proto si jí přej. Barbíny a další pindulíny maj všechny holky, ale Panenka Marie, to je, panečku, něco úúúúplně jinýho."
"I vlásky na česání má?", ptala se malá holka a mávala přitom řasama tak mocně, až listy spadané ze stromu na zem začaly tancovat slow fox.
"I vlásky má.", odpověděl jsem tak důveryhodně, jak to jen bylo možný.
"A je i čůrací?", ptala se holka dál a vůbec jí nevadilo, jaký trable mi tím přináší.
"Je i čůrací a dokonce i kakací. Taková žádná Barbína neni. To si piš.", odpověděl jsem jasně.
"Tak takovou panenku chci!", vzdychla s potěšením ta, která ještě před chvílí ani netušila, jakou panenku si letos bude od Ježíška přát.
Pak mi vyklouzla z dlaně a rozběhla se ke svému stádečku, já odvolal Stellu z křoví, kde po něčem pátrala a zamával jsem na všechny a křiknul: "Tak my už deme. Ahoj, děti. Ahoj, paní učitelko." a stočili jsme se Stellou směr a vydali se k potoku, který jsme překonali po nastavených kamenech v něm.
Za zádama jsem ještě zaslechl "Ahoooooooj, Marku. Ahoooooj, Stello." a pak už bylo zase jen takový to normální podzimní odpoledne, kdy se slunce ještě snaží bejt letní.
---
Nevím jak u vás, ale u nás se včerejší den prostě poved.
