V Česku ctíme tradice a máme rádi pivo. Tyto dvě skutečnosti se často střetávají a naplňují tak duše i žaludek velkým potěšením.
Současné dny a lidi v nich mi připomínají koně v paddocku. Funí a nervózně odkopávají mohutnými kopyty hlínu pod nimi. Start se blíží. Jaro je na dosah!
Šedavé nebe, jako by lehce naštvané, střídá modrý nekonečno, který lidi přinutí stáhnout kabáty a bundy a vyjít si jen ve svetru nebo mikině. Slunce nás po dnech smutně tmavých zblbne pokaždý a pokaždý dokonale.
Kdy jindy, než za modrýho nekonečna nad hlavou, by mě napadlo si cestou Prahou dát u kiosku malý pivo na stojáka? Jen tak. Pro chuť.
Sice trochu fičelo, ale jaro se už škrábalo ven.
Holky rozeply kabáty a jejich kolena zvědavě pokukovaly po okolí z pod lemů různých sukní.
Chlápci si hodili kabáty přes ruku, rozepli si saka a kravaty se v tom fičáku sem tam chovaly jako vztyčující se kobry.
Dva chlápci poblíž mě, popíjející pivo z kelímků u pultu na stojáka, ale kravaty neměli...
Zato měl na sobě jeden přes bundu navlečenej zimník, kalhoty na půl žerdi a na nohou farmářky. Každou jinou. Asi inkluze...
Druhej - u piva se klátějící - byl nabalenej do kožichu ušitého z několika opravdu velkých medvědů Hamiro. Tepláky (dole do gumičky) překrývaly nevyleštěné pánské černé polobotky. Hipster!
"Tak na jaro, Karlíčku!", pozvedl pohár z plastu ten ve farmářkách.
"Konečně je ta svině v tahu. Eště pár dní a budu moct prodat kožich, Vášo. Už teď sou dny, kdy se i zapotim.", a naklonil se a z kelímku si echt hltnul. Echt tak, že svoji dávku dostal i kožich z medvědů.
"Tak na to se napijem!", zahlaholil Váša a ruka s kelímkem v ruce letěla vzhůru zrovna ve chvíli, kdy jsem si i já prvně srknul.
"Že jo, pane?", houknul na mě Váša, "... na jaro!"
Na jaro udělám rád cokoliv. Připít si na něj je to nejmenší.
"Jasně, na jaro, Vášo!", dovolil jsem si oslovit farmáře jeho jménem.
"Hele, von tě zná, ty vole.", vyjelo z Karlíčka.
A sakra... začal jsem litovat oslovení jménem.
Véna popošel kousek ke mně.
"My se známe?", zeptal se. Ne výhružně, ne naštvaně. Normálně ho to zajímalo.
"Neznáme.", přiznal jsem barvu.
"Ty vole, to je Kaprfíld.", pustil se do debaty i Karlíček a hodil po mně pohledem.
Napil jsem se podruhé a napadlo mě, jak bych Vénu i Karlíčka ohromil, kdybych v tu chvíli nechal zmizet Národní muzeum nahoře nad náma...
"Anebo policajt.", hodil do placu další možnost Véna.
"Ani kouzelník, ani policajt. Jen jsem zaslechl vaše jméno, když jste si povídal tady s kamarádem.", vysvětlil jsem.
"Ale von neni můj kamarád.", uzemnil mě Váša a Karlíček po chvilce mlčení začal strašně chrchlat. Chrchlat buď z překvapení, nebo z těch cigaret, co v hubě střídal s vysokou frekvencí.
Kdybych byl Kaprfíld, tak bych se zmizel. Ale nejsem a tak jsme pokračovali.
Teda, Véna s Karlíčkem pokračovali...
Karlíček dochrchlal a řek: "Přesně tak. Jak jste přišel na to, že sem jeho kamarád. Takovýho hajzla?"
"Jen mě to tak napadlo.", začal jsem se bránit a měl jsem blbej pocit z toho, že se vlastně vůbec bránit nemusim.
Véna si něco richtoval v hlavě. To já poznám. Postával kousek od nás, přešlapoval na místě, upíjel pivo a oči mu jezdili splašeně kolem, jako když včely po zimě poprvé vyletěj z úlu.
"My se scházíme jen jednou za rok.", vypadlo z něj najednou.
"No.", potvrdil Vénovo prohlášení Karlíček, "tady, na Václaváku, viď, Véno?", objal Karlíček Vénu kolem ramen a z kelímku se zase vylilo pivo. Tentokrát ale na Vénův kabátek.
"Jasně, vole. My přece ctíme tradice.", opřel se Véna bokem o Karlíčkův kožížek.
"Jaký?", zeptal jsem se, když jsem moje malý pivo dopil posledním hltem a kelímek hodil do hladového koše.
"No přece votvírání studánek!", zahlaholil Véna a pozvedl studánku v jeho dlani zase k puse.
"Nebyla by, pane, nějaká pětka na další studánky?", natáhnul ke mně Karlíček dlaň umolousanou až do aleluja.
Prohrábl jsem drobný v kapse kalhot a mince změnily dlaně.
Karlíček mince prstama spokojeně sevřel, podíval se na mě a řek: "Neni to moc, ale člověk nemá bejt nenažranej."
A pak se oba sebrali, nic neřekli a obešli stánek do míst, kde si můžete koupit studánku a pak jí tradičně otevřít.
Krásný jaro všem a Josefům díky za jejich den, kterej to jaro přitáhne pokaždý až k našim dveřim.
