Tak přesně takhle začínají věty, který nechte plavat hned po zaslechnutí této úvodní fráze. Vedou do nikam. Ale někdy se prostě musej ustát...
... hele, já nevim co to je. Ale voni mi to přivezli až odněkud z Bali nebo z který tramtárie, u moře tam byli a říkali, že to sem ještě nejedla.", začala máma vyprávět o něčem k snědku Made in Tramtaria.
"No a co?", ptám se logicky a trochu spěchám, protože už jsem měl bejt v autě někde na Barrandově, a vzít si tenhle hovor s sebou do auta by nemuselo dopadnout dobře.
"No co no a co? Nevíš, co to je? Než to sežeru..."
"A jak to vypadá?", ženu dialog v před co to de.
"No, je to kulatý, takový fialový až černý. Já ti to nedokážu tak přesně popsat..."
A je to v prdeli. Jakmile moje uši zaslechnou "já ti to nedokážu tak přesně popsat", tak vim, že se nikam nedostaneme a že oba v diskuzi jen ztrácíme čas.
"Fialový jako lilek?", jedu jako dráha.
"Ty myslíš, že je to lilek? No to ne, to vypadá spíš jako ananas. Ale černý jako lilek to je.", raduje se máma z diskuze vedoucí k pojmenování něčeho, co mi nedokáže tak přesně popsat.
"Ananas? Černej?"
"Taková ježatá šiška to je. Se podívej do toho internetu, ne a máš to.", poradila. "A má to šťopku, takovou dosti tlustou."
"A vypadá to jako ježek, nebo ježura?", zavelel jsem.
"Ježek? Ty si blbej. Ti řikám, že je to k jídlu. A já teda ježky nežeru."
Otvírám notebook, do vyhledavače píšu "ovoce z Bali" a naskočí kokos a papája a mango a ... liči.
"Mám to", zakřičím radostí. "Je to velký asi jako bluma a je to ale kulatý a má to ostny, že jo?"
"Bluma?!!!", zasyčí matka, "ti řikám, jako ananas, tak sem netahej blumy."
"Liči?", zeptám se v naději.
"Liči určitě ne. To je hladký a klouže to v hubě. Tohle má ty ostny, ti řikám."
"Klouže to v hubě, protože to znáš jen kompotovaný. Jinak to má tu slupku, co vidíš před sebou na stole. S ostnama. To se musí oloupat."
"Tak", začala zhusta máma, "kdybych tohle měla oloupat a pak strčit do huby...no nevím, ale snad si pamatuješ, jak vypadám. A že bych měla hubu, která na jedno spolknutí pojme kopačák, to fakt nemám."
"Tak já nevim, nic tady nevidim a, prominň, spěchám.", omluvil jsem se.
"No nic, tak já to zkusím a když mi to nebude chutnat, tak to celý hodim nakrájený do hajzlu.", shrnula matka diskuzi v kouzelné ukončení, já hodil Stelle na pelech tři piškoty a vypad jsem z bytu do auta a jel na Prahu...
... a na dálnici bim! Durian!!! Vypadá to jako ananas, klidně to může po cestě zhnědnout až zfialovět, má to ostny a NIKDY!!!, nikdy se to nesmí krájet doma.
Volám za jízdy, protože riskuju rád.
"Duriáááán", zařvu, co mi síly stačej.
"Já to rozkrojila, hochu... Smradu jako v žumpě! To ti nedokážu tak přesně popsat, v tom snad půlrok zrály lidský hovna. Právě to splachuju. Tak čau."
