Nakrájení švestkovýho koláče s sebou může přinést i další neočekávané příběhy. Třeba ten o vašem vůbec prvním dni ve škole.
Cestou ze svatby jsme se na skok zastavili u mámy. "No, jídlo mám a koláč je v troubě, tak bude ještě takovej prdlavej.", vyměnili jsme si základní informace, že já přijedu a máma se postará.
Pole kolem chalupy se ze zlatovlásek změnila v hnědky. Už je zoráno. A oranžové trsy jeřabin mají palice tak těžké, že se k zemi sklánějí jako hlavy žíznivých žiraf k vodě v jezeru.
"Počkej. Něco sem našla.", odběhla máma z kuchyně a slyšel jsem, jak její kroky rozvrzaly schody vedoucí do patra baráku.
Krájel jsem ke kafi prdlavej švestkovej koláč, prsty mi voněly po létu a máma na kuchyňskou linku položila starou černobílou a lehce zkroucenou fotku.
Nasadil jsem si brejle.
Na fotce před mojí základkou stála mladá ženská v dost otřesnejch botách, s vytupírovanou hlavou a v kostýmku, na kterej by byla hrdá i Vivienne Westwood. Kabelka, kterou držela v rukách, byla snad vyrobená z rezavýho plechu.
"Podívej, jak ti to tam slušelo.", řekla něžně mateřsky a fotku mi strčila víc pod nos.
Až pak jsem si všimnul takový siroty nešťastný, která stála vedle oné štramandy.
"To jsem já?", zeptal jsem se nevěřícně.
"No a kdo jinej? Kim Čong Il?"
S Kim Čong Ilem se skoro trefila. Vedle krasavice postávalo něco, co svýma asijskýma rysama připomínalo dítě adoptované z Číny.
"Byl jsi takovej naducanej, no.", zhodnotila to, jak jsem při první cestě do školy vypadal.
"Tlustý dítě jsem byl furt, ale co to mám na sobě?", díval jsem se pořád jako u vytržení na fotku, na které postával evidentně chlapec, jehož jedna součást oblečení prokazatelně nepatří mezi oblečení pro kluky. Takovej Jára Cimrman svojí doby.
"Jo....", lovila máma v paměti co to šlo, "to byly původně šaty Renaty, ale protože vyrostla a už je nemohla dál nosit, tak jsme je s mámou dole ustříhli a udělali ti z toho takovou rubášku, no."
Ty zkrácený, "původně Renaty šaty", začaly pod krkem malým stojacím límečkem, na prsou měly kapsičku s vyšitým srdíčkem a končily někde v polovině mých tehdy dětských stehen, který kryly nějaký tesilky, který zase končily nad sandálkama, ze kterejch mi lezly prsty zabalený v ponožkách.
"No tě bůh, vy ste si mě teda vymodelovali", řekl jsem. "Spíš to vypadá, že sis přála holčičku a když už jsi porodila dva kluky, tak ses kreativně vyřádila aspoň na tom, jak jsi nás oblíkala. Teda mě. Konkrétně tady. To si vůbec nepamatuju. Zaplať bůh!", dodal jsem.
"Bylo to celý bledě modrý, z krepsilonu a srdíčko bylo červený.", řekla máma a pořád na tu fotku koukala se mnou. Ona něžně. Já vyděšeně.
Jako by mi do prdele vrazili vidle.
"No jasně! A škrábalo to na krku a bylo v tom horko.", rozjela mi hlava vzpomínky, které v ní přes čtyřicet let podřimovaly a neměly ambice se vůbec probudit. ... kdyby máma vedle nakrájenýho koláče nepoložila na kuchyňskou linku starou fotku.
"To ti byl takovej sviňskej materiál. Lidi se v něm potili a smrděli, ale když nebylo skoro nic jinýho? Měli jsme snad chodit nahatý?"
"Aspoň děcka jste mohli ušetřit.", položil jsem fotku zpátky na kuchyňskou linku a vzal do rukou talíř s koláčem, kterej hlásá konec prázdnin a začátek školy.
Máma mi opatrně vzala talíře z rukou, položila je na stůl a objala mě.
A jak mě tak mačkala těma už ne zrovna silnejma rukama a já stál ve svý výšce tak třicet centimetrů nad ní, potichu a klidně mluvila.
"Klidně bych ti to zase oblíkla. A čapla si před tebe na bobek a dlaní ti upravila pěšinku ve vlasech. A poplácala bych tě po prdelce a řekla: tak jdeme... A šli bysme "resslovkou" dolů k parku a pak Moskevskou až ke škole. A lidi na ulici by mi říkali: tak už ho vedeš do školy? To to letí. A já bych byla mladá a veselá a už bych tě poprvé vedla do školy. No a vidíš...když pánbu dá, za pár let tě povedu do důchodu. A oblíknout se budeš moct klidně sám. Nebo vlastně", zaváhala na chvilku, "budeš třeba ty oblíkat mě. Kdo ví..."
Prázdniny jsou v tahu, ale do důchodu ještě pár prdlavejch, z trouby právě vytaženejch švestkovejch koláčů bude...
