... a pak mi řekla, že tráva na zahradě už je zlatá a že v akci čapla máslo za necelou dvacku. Babí léto je tu.
"Ti nevim, jestli to bylo tím včerejším úplňkem, ale to ti byl den...", začala pozvolna rozplejtat příběh dne, ve kterým Rusalky vybíhaj na palouk za zlověstného vytí vlkodlaků.
"Dala sis árii, že jo.", netápal jsem, protože mámu znám jak vlastní nehty na rukou.
"To taky, ale hlavně jsem se potkala s Dalajlámou.", zazdila mě začátkem vyprávění na první dobrou.
"S Dalajlámou? Kdes ho potkala?", nenechal jsem se překvapit a šel rovnou na věc.
"V Ústí.", odpověděla krátce.
"V Ústí???", skoro jsem zakřičel.
"No. Kde jinde?", byla máma pořád stručná.
Kde jinde, než v Ústí přece může moje máma potkat jeho Svátost. To dá přece rozum.
"A dostala jsem od něj takovou tu papírovou mističku a v ní byla nějaká hrudka s hrozinkou.", chlubila se nestydatě. "A ještě knížku jsem si mohla koupit, ale to já ne. Dyť mě znáš. Já sem šetřilka. A ten dortík stál taky za prd.", rozjela se...
"Takže hare krišna...", uklidnil jsem se.
"Jaký hare? Dalajlama! Oranžovej hadr, brejle, plešatá hlava. Ty nikdy neviděl Dalajlamu?", sypala ze sebe v rytmu popěvku hara hare moje matka spojená se mnou pro mě dosud nepochopitelným způsobem.
"No tak dobře... a dál?"
"A dál mi to zalepilo celou hubu a já s sebou neměla lahvičku s vodou a šla jsem k zubaři na kontrolu. Sem rejdila jazykem v hubě, ale, hochu, von to ten Dalajlama má teda vymyšlený, aby na něj lidi mysleli, ti povim.", zamudrovala.
"Jak vymyšlený?"
"No, že se ten dortík od NĚJ tak dlouho maže v hubě a po celou tu dobu víš, že ti ho dal ON!, přece.", vysvětlila máma příjemnou jednoduchost vnímání jejího světa.
"No a pak jsem si sedla v čekárně a před tím si na záchodě vypucovala zuby od toho dárku a proti mně si ti (ta čeština je opravdu krásná!) sednul takovej celkem fešnej chlap."
Takže dortík nebyl jediným příběhem toho dne...zatetelil jsem se.
"A vono tam bylo takový přítmí a byli jsme tam sami.", začala jako Agatha Ch. popisovat situaci, ve které se ocitla po zážitku s Dalajlámou.
"Ale nepřeháněj, Zorino....", uklidňoval jsem mámu, ale především sebe...
"No, hochu a koukal po mně a mrkal na mě.", pochválila se sama máma moje.
"Mrkal?"
Máma se začala smát.
"No...", rozchechtala se do běla, "a...", chechtala se tak, že jsem se bál, že jí dojde dech. Měl jsem se asi taky smát, ale já se bál, že k mámě přijde Pepka a máma přestane najednou mluvit. Jednak by to bylo špatný a pak bych se nedozvěděl dál nic o tom chlapovi, co v přítmí čekárny mrká na moji mámu.
"No takže co?", zasáhl jsem psychologicky a smích lehce odvrátil.
"No...tak jsem na něj taky mrkla..." a znovu ten život ohrožující smích.
"A von šel na neuro, protože mu cuká voko, ne?", snažil jsem se odvrátit hrozící zánik života jedný fajnový ženský.
Ticho.
"Počkej... já jsem ti to už vyprávěla?", smích byl ten tam a ve spojení mezi náma ticho a studeno jako v klidnym dni v nějaký zátoce Grónska.
"Ne. Ale tak si to maluju."
"Ale von šel na zuby. Ale něco mu spadlo do voka.", rozesmála se už tím příjemným klouzavym smíchem. "A tak, když jsem mu podruhý vodmrkla, tak se mě zeptal, jestli nemám oční kapky!"
"Vodmrkla?", žasnul jsem nad novym slovem.
"Ti tady řikám, že sem byla za krávu a ty z toho děláš Jungmanna?"
... a pak mi řekla, že tráva na zahradě už je zlatá a že v akci čapla máslo za necelou dvacku. Babí léto je tu.
