"Mám novou kamarádku. Teda...vona neni nová, je na tom s rokama asi tak jako já, ale objevili jsme se nedávno. Koupili tady směrem na Sněžník barák a mluví rusky.", oznámila mi matka mezi všema těma jejíma novinkama dneska ráno.
Když je člověk připravenej a má pořád chuť, tak se dějou věci, které by vám jinak jen tak prolítly mezi ušima a zmizely by nezaznamenaný v luftu.
"Jak jste na sebe přišli?", zeptal jsem se, protože narazit v Sudetech na tam žijící Rusku není podle mě až tak běžný.
"Sem si ti vyšla na špacír, protože jsem měla k obědu čočkovou a to víš, ta pak musí ven a často se ani neptá, jestli je vhodná chvíle. Tak jsem se šla vyvětrat. Jako že větry, chápeš, ne?"
"No to chápu. Takže jsi větrala čočkovou a při tom potkala Rusku? To je opravdu kuriózní!", větu o kuriózním setkání jsem hlasově vypíchnul.
"Ty si vůl!", odpověděla se stejnym vypíchnutím Zorina. "Já si to mašírovala kolem tý její chalupy a najednou ti, čoveče, klavír!".
Slovo "klavír" pronesla mutr tak tajemně, jako když Erich von D. začal vyprávět o znameních na planině Nazca.
"Klavír? Stál před chalupou?", klepal jsem se napětím.
"Ale prd před chalupou. Vevnitř!", uzemnila matka moje vzpomínky na budoucnost.
"Si ho viděla přes okno?", pátral jsem dál.
"Cha.", pronesla mutr s chutí, "já vidět nemusela, já ho slyšela. Skoro jako ta holčička z vánoční reklamy.", smála se máma.
"No a dál?", netrpělivost ve mě kypěla jako mlíko ohřívaný v rendlíku těsně před tím, než se napění, přeteče přes okraj a připálený na plotýnce zasmrádne po kuchyni.
"No dál....," zamyslela se máma, "dál jsem měla ten openajr, jak se řiká. Stoupla jsem si pod otevřený okno, za mnou skály, přede mnou výhled až na Bukovku, nebe šedý a já zaplynovaná a do toho všeho melodie z klavíru. Dovedeš si to představit?"
"Zkouším to.", odpověděl jsem dvěma slovy.
"Tak já ti pomůžu jo?", zaculila se máma do telefonu.
"Dej se do toho.", zavelel jsem k pokračování popisu klavírního koncertu pro zaplynované posluchače.
"Já ti vůbec nevěděla, co ten klavír hraje. Ale bylo to nááááádherný. Koncert jen pro mě. Skoro jako bych byla baletkou a ten klavír mě doprovázel. A tak jsem si stoupla na špičky a skrz to otevřený okno jsem u toho klimpru zahlídla sedět ženskou. Měla zavřený oči, krátký ruce a strašně dlouhou klaviaturu. Takže se po těch černobílejch klávesách válela, že by člověk až mohl mít pocit, že je vožralá. Ale vožralá nebyla, protože to by jinak tak krásně nepreludovala."
Mlčel jsem, protože jsem nechtěl rušit máminu vzpomínkovou seanci.
"No... a jak jsem se tak štelovala, abych víc viděla, tak ti to ze mě vylítlo, až jsem se sama lekla.", rozesmála se mutr.
"Nahlas? Bylo to nahlas?", smál jsem se do plnejch taky.
"Hele, bylo to trochu hlasitější, o tom žádná, ale naštěstí došlo k úniku zrovna ve chvíli, kdy skladba vrcholila a ta ženská byla do hry tak položená, že to ani nemohla slyšet.", vysvětlila mi mutr tehdejší zapekliktou situaci.
"Ale pak - ve vteřině - ta ženská naposledy práskla do kláves, narovnala se, nadechla a otevřela oči."
"A uviděla tě....", vydechl jsem napjatě.
"Jo!", potvrdila Zorina.
"No tě péro. Doufám, že nešla rovnou k oknu, aby jsi stačila vyvětrat....", smál jsem se naplno.
"No, hochu, naštěstí jsem byla na tom luftu, protože utýct už jsem nemohla. To by bylo blbý."
"Tak dál...", zažadonil jsem.
"No a vona se na mě usmála, vstala od klavíru, došla k okýnku...", menší dramatická pauza.... "a prej "dóóóbry děň, vy póslochátě majů mjůziku?, zeptala se mě. "Ruska, čoveče, klavíristka z Ruska v Sudetech!"
"No a ty?", netrpělivost rostla rychle jako kořínky voděnky, když dáte jeden stonek do sklenice s vodou.
"No já... rychle jsem si vzpomněla na ruštinu ze školy a řekla "zdrávstvujtě, vy óčeň krásno igrájetě na...." a na klavír jsem si nemohla vzpomenout, tak jsem jí ukázala skrz okno na klimpr v cimře."
"Aháááá, fortěpijáno", řekla, "ja Galína.", představila se mi. "Sem fakt nevěděla, že se klavír řekne rusky fortěpijáno. Zase jsem o něco chytřejší, víš?"
"A ja Zóra", odpověděla jsem rusky!, byla máma hrdá. "A mjůzik od kůda?", chtěla jsem vědět, pokračovala matka v popisu debaty s její novou ruskou sousedkou.
"A Galina se opřela o parapet, jako ta bárišňa, co uvádí pohádku Mrazík. Jen ty okýnka neměla tak pomalovaný.", popsala máma Galinu v okně chalupy.
"Éto Rachmanínov, kancért dla fortěpijáno nóměr dva.", upřesnila mi a já jí rozuměla!, ale chtěla jsem vědět víc.
"A vy tutaj živjótě?", zeptala jsem se přímo. Protože, jak víš, já mám ráda jasno."
"Tutaj?", prskal jsem smíchy kolem sebe. "Takový slovo snad v ruštině ani neexistuje."
"Existuje neexistuje - rozuměla mi." utnula rázem mutr moje pochybnosti.
"No a živjo aná tam, nebo u nás na vsi byla jen na koncertním turné?", zeptal jsem se.
"Hochu", začala máma, "vona je z Tuly. Slyšel jsi někdy o takovým městě? To asi nebude mít nějakou spojitost s tuleněma, že ne?"
"Slyšel, ale s tuleněma bych to nespojoval. A zajímá mě pokračování."
"No, takže profesorka hudby a její manžel ....", pokračovala máma.
"Ty víš i kdo je její manžel?", vyjelo ze mě.
"Nepřerušuj a poslouchej. Samozřejmě, že jsem se zeptala i na manžela. A ten její byl profesorem na střední škole a oba už jsou v důchodu a tak se rozhodli se přestěhovat a nejdřív bydleli v Mostě."
"V Moskvě? Dyť jsi říkala Tula.", zarazilo mě.
"V Mostě, ty mezku. Ne v Moskvě. Ale....", byla máma chvíli zticha, "... z Ruska do Mostu... to si moc nepomohla. Víš přece, jak Most vypadá. Ale asi neměli jinak možnost, tak šli do Mostu. No a pak jezdili po severu po výletech až dorazili až k nám, koupili chalupu, nacpali do ní klimpr a Galina teď preluduje pro Sudety."
"A vona je klavíristka?", zajímalo mě.
"Galina je profesorkou hudby, čoveče. A nekecá. Já to slyšela!"
"A pozvala tě dál?", pátral jsem.
"Pozvala. Je taková milá normální ženská, teda až na to fortěpijáno. Takovejch, co uměj na klimpr hrát tu moc nemáme."
"A šla jsi dál?", zvědavost se mnou cloumala jako vichr, kterej se u nás na severu dokáže v lednu setsakra prohánět v lesích mezi smrky.
"Copak sem mohla?!" uzemnila mě mutr, "s tou čočkovkou břiše? Na koncert Rachmaninova?" , vysvětlila okolnosti.
"Škoda", zaplavil mě smutek.
"Jdu k ní příští tejden. Upeču bábovku, ona mi prej uvaří čáju a zahraje něco na klavír, kterej je vlastně fotěpiján.", zasnila se matka.
"Takže máš novou kámošku!, vyjelo ze mě radostně. "Kámošku, co umí hrát na klavír! Kdo to má?", zahlaholil jsem.
"Jo, hochu, získat novou kámošku není jako vyhrát Puškinův památník!, zasmála se Zorina do telefonu a řekla mi, že už musí jít loupat brambory, aby mohla udělat bramborový knedlíky.
---
Získat kámošku z Ruska, která hraje v Sudetech na klavír 2. Rachmaninův klavírní koncert openajr, to nejni jako vyhrát v Puškinově památníku.
