Na některé z nás andělé trpělivě čekají tam nahoře. Jiné líbají už za jejich života tady na Zemi. Sem tam tyhle nebeský posly můžeme potkat.
Dovedla ho do vagónu metra za ruku.
Chlapa jako horu. Horu něhy a neohrabanosti zároveň. Horu zvědavosti a smíchu poschovávané v zakřiveném obličeji.
Byl silnější než ona, a přesto ho vedla za ruku a posadila vedle mě.
Sedl si mezi mě a jeho mámu, která se usmála na všechny kolem, jako by se omlouvala, že ruší ve vagonu plném zdravých lidí. Usmívala se na spolucestující v okolí, přestože se ani jeden z nich neusmál na ni.
Chlap jak hora dostal do ruky bílý list papíru, který jeho máma vytáhla z barevné tašky. Papír byl čistě bílý, bez fotky, bez textu. Jenom list.
Jemně ho uchopil mezi palec a ukazováček a zdvihl si ho do úrovně obličeje. Soustředěně na arch papíru koukal, přestaly se mu třást nohy a vagon metra sebou škubnul. Odjížděli jsme z Flóry přikrytí hlínou a ochráněný betonovými tubusy směrem do centra.
"Tamto", rozuměl jsem slovu, které mohlo přiletě z Pákistánu, prolítnout sousedovi vedle mě hlavou a do světa si najít cestu přes jeho pusu plnou zkažených zubů.
List papíru vyklouzl z jeho prstů a obloučkem přistál u mých chodidel.
Zvedl jsem ho a podal ho chlapovi jako hora.
Lekl se. Díval se na mě a ani se nehnul. Asi jsem byl moc rychlej. Moc rychlej na jeho vidění světa.
Papír si ode mě vzala jeho máma a zase se tím plachým úsměvem omlouvala za to, že je spolu se svým postiženým dítětem v metru. Takovej jsem z jejího úsměvu měl pocit.
List papíru se vrátil mezi prsty mnou vyplašenýho chlapa.
Dojeli jsme na "mírák". Do vagónu nastoupili lidi a psi a plno tašek a nervozity.
Chlap vedle mě se začal naklánět ze strany na stranu a něco mu lehce začalo chrčet v hrdle a oči se v očních důlcích začaly točit a kroutit.
"Tamto.", pronesl zase pákistánské zaklínací slovo a arch papíru opět letěl vzduchem. Tentokrát jsem ho ale nenechal dopadnout a zachytil ho levou rukou ještě v letu.
Chlap se zasmál. Od srdce. Na plno. Obrovsky dětsky. Nahlas.
Podíval jsem se na něho z boku, lehce jsem naklonil hlavu, usmál se a pomalým pohybem jsem mu arch papíru podal.
Vzal si ho, zavřel obě oči a ukázal mi všechny zubní kazy světa v jedný puse. Pořád se smál.
A následovalo ... "tamto"....a list papíru letěl opět mezi všema cestujícíma a taškama a nervozitou a plachtil kolem nás všech jako oznámení, že andělé nahoře jsou připraveni a dolu posílají přes svoje posly čisté archy papíru, na které máme napsat naše jména, rodný čísla a místo, kde bychom po smrti chtěli v nebi pobývat....
Ještě dvakrát jsem ten letící list papíru zachytil a podal ho novýmu člověku v mym životě. Pak jsem musel vystoupit.
Pozdravil jsem jeho mámu a usmál se na ni. Jemu jsem lehce a opatrně zamával dlaní a řekl jsem nahlas tak, aby mě slyšel: "Tamto."
Nevím, jestli to zafungoval. Vůbec si nevšiml, že jsem odešel...
