Vše přichází ve správnou dobu. Všechno má svoji sezónu . Chřest. Dýně. Kaviár. Ústřice. Ale taky...
Chvíli jsem včera v podvečer při venčení Stelly marně plašil myšlenku na to, jestli jsem před odchodem sfouknul svíčku na okně v obýváku. Nebyl jsem úspěšným.
Myšlenky na požár činžovního domu přímo nad Vltavou velice rychle zahnala diskuze dvou přede mnou kývajících se (ano šly, ale kývaly se jako ty panenky s kulatejma tělíčkama a závažím dole) ženských postav.
Obě byly malé a korpulentní. To se říká o ženách, které bys od největší po nejmenší naskládal do sebe stejně jako pověstné ruské skládací dřevěné ženy, protože mají stejné tvary. Jako kuželky.
Obě na sobě měly černé kabáty. Mít přes ně ještě barevné šátky hozené přes ramena, iluze skládacích ruských dřevožen by byla dokonalá.
"Teď se to hezky sbírá, viď, Květuško", zaslechl jsem hlas té pravé.
Květuška chvilku lelkovala s odpovědí a pak, jen aby si nezadala, řekla: "Jo, jo."
Zpomalil jsem kroky, Stella zatím shrbená vyndavala hnědé, které bylo na bílém sněhu k nepřehlednutí. Sáček jsem měl připravenej v zadní kapse džín. Pokračoval jsem ale v chůzi za dvěma báryšňama, protože mě prostě zajímalo, co se tak hezky a právě teď sbírá.
"Až mám pocit, jako bych pak měla v ruce měkkou koblihu plněnou nugetou.", poznamenala zase ta, co oslovovala Květušku.
"To bude tím sněhem.", poznamenala Květuška opět suše a sepjala ruce za zádama, mírně ji to předklonilo a v této pozici pokračovala v chůzi.
"Ten ale rychle taje, jak je to vevnitř teplý, viď?", padla zase otázka na Květušku.
Květuška se zastavila a paní dotazovatelka taky.
Zrada! Co teď? Zastavit se u nich by bylo blbý a minout je, a nedozvědět se, ještě blbější.
Zapískal jsem na Stellu. Běžela za mnou z druhého konce parku, takže jsem měl šanci doslechnout se víc.
Květuška se dala do povídání.
"Já teď beru u Vietnamce na každej rohlík jeden pytlík. Ty papírový jsou od sněhu hned mokrý a pak mám zasraný ruce, Ivanko.", řekla lakonicky, stála proti Ivance a houpala se na chodidlech tak, že chvílema nevědomky vystoupila úplně na špičky jako Maja Pliseckaja a člověk by při dostatečné fantazii mohl i nabýt dojmu, že augerechnet před ním tančí své sólo černá labuť. Teda - pořádně vypasená černá labuť.
Stella přiběhla a sedla si k mým nohám. Jejíma dírkama přímo na sníh - chudinka.
Ivanka se od nás otočila zády a Květuška se k ní přidala. Obě se daly do pomalého venčícího kroku a z pusy Ivanky jsem ještě zaslechl: "Voni se ty hovna líp sbíraj v zimě. Teda - když je nasněženo - to je jejich sezóóóna. To s tim není takový sraní..."
Měla pravdu. Stellino hnědý jsem ze sněhu stáhnul na první dobrou a opravdu jsem měl pocit, že jsem do pytlíku od rohlíků od Vietnamce vložil sněhobílou koblihu. Koule netála. Nugeta už dávno ztratila poleháváním na plácku svoje živočisný teplo...
